Jedním s příznačných úkazů současné politické situace je způsob, jakým se generují politická témata. Politika se jakoby zbezobsažnila–často jí chybí jak skutečná věcná témata, tak i výrazné vůdčí osobnosti, jakou byl Václav Klaus před několika lety. Politický život a jeho reflexe v médiích se pohybují v začarovaném kruhu skandálů, nepotvrzených tvrzení a vzájemných rekriminací mezi vůdci politických stran.
Obsah politiky byl nahrazen čímsi, co by se dalo nejlépe popsat jako virtuální politika. Podívejme se například na jednu nedávnou událost. Deník Právo publikoval na první straně článek, jehož palcový titulek říkal, že prezident chce po volbách do funkce premiéra jmenovat Jana Rumla. Samotný článek nepřinesl žádný zdroj tohoto tvrzení. Byl vymyšlený od a do zet. Jeho autorka se pravděpodobně opírala o spekulaci někoho, jehož jméno nám neprozradila.
Tato smyšlenka se ale stala zprávou. Ostatní média ji převzala a politici se k této „zprávě“ začali různým způsobem vyjadřovat.
Během dne se tak vytvořilo politické téma, které nemá žádný reálný obsah. Toto téma začalo žít svým vlastním životem. A protože takové téma zapadá do nejrůznějších teorií spiknutí, kterými je česká politická společnost v současnosti prolezlá, velmi těžko se proti němu bojuje. Prezident může stokrát namítat, že o něčem takovém nikdy neuvažoval a že Jana Rumla nijak neupřednostňuje.
Nejrůznější teorie spiknutí nejsou jen produktem celkové situace v zemi. Jsou ve většině případů především produktem intelektuální lenosti autorů takových teorií. Není náhodou, že teorie spiknutí milovali především komunisté. Vše se jimi dalo lehce a rychle vysvětlit. A když už bylo takové „vysvětlení“ na světě, dalo se pak použít i k případnému potrestání „viníků“.
To, že se náš politický život hemží teoriemi spiknutí, i to, že média těmto názorům poskytují místo, je do určité míry dědictvím právě komunistické mentality. Tedy onoho druhu intelektuální lenosti, která si nedá práci se skutečnou analýzou a neobtěžuje se ověřováním faktů. Je jí přece vše dopředu jasné.
Naše politika v současnosti žije ve virtuálním světě polopravd a smyšlenek, které se navzájem živí samy sebou. Nepodložená, spekulativní úvaha se stane „zprávou“. Taková „zpráva pak generuje další zprávy v podobě komentářů, kontroverzí a dementi.
Putuje pak již tak dosti otráveným politickým ovzduším české společnosti, aby ho přiotrávila ještě trochu více.
Dozvídáme se například, že celá takzvaná bamberská aféra byla rumlovsko-fendrychovským spiknutím. Nebo že aféra takzvaného Zemanova kufříku byla buď spiknutím namířeným proti odpůrcům sociální demokracie či, naopak, spiknutím jednoho křídla sociální demokracie proti druhému.
Nic zdánlivě nemá normální příčiny, které mají co do činění s takovými prostými faktory, jako je omyl v úsudku, lidské selhání, nebo prostě podvod. Rozpad Klausovy vlády tak nemůže být ničím jiným nežli dopředu zinscenovaným spiknutím. Skutečnost, že
tomuto pádu předcházelo výrazné zhoršení hospodářské situace, nejrůznější finanční skandály (nejen uvnitř ODS), a celkové zhoršení nálady společnosti na bod mrazu, se jaksi vytratí. Je přece pohodlnější tvrdit, že vše bylo zinscenováno temnými silami.
Jednou takovou oblíbenou temnou silou je takzvaný „hrad“. Politici i učení politologové s oblibou mluví o „hradním bloku“ či pouze o „hradu“ jako hybných silách toho či onoho spiknutí. Virtuální politická realita se vytvoří tak, že si nejprve někdo vymyslí existenci takového „hradního bloku“ a pak–když už stvořil něco, co ve skutečnosti neexistuje–vysvětluje do omrzení ty či ony pohyby na politické scéně záměry „hradního bloku“ či „hradu.“ „Hrad“ může jenom s úžasem přihlížet tomu, kolik že to má vlivu.
Podobné teorie se rodí především proto, že se politika stravuje sama sebou. Existuje ve svém vlastním světě, odtržená od řadových občanů. Komunikace mezi občanem a politickou sférou se v naší zemi niky plně nerozvinula. Politici se stravují svými vlastními ambicemi, privilegii a mocí. Zákonitě se tak ocitají v poněkud uzavřeném světě, kde to nejlogičtější vysvětlení je často to nejhloupější. Dokud politika nevystoupí ze své virtuální reality a nezačne naslouchat těm, kvůli komu zde je–tedy občanům–není šance, se politická situace v zemi zlepší.
Lidové noviny – 10. 4. 1998