Politika v éře globalizace

Nedávná demonstrace mladých aktivistů proti nadnárodním společnostem, která skončila výtržnostmi v centru Prahy, zaostřila pozornost médií na proces globalizace. V úvahách o tomto složitém jevu lze vypozorovat zhruba dva myšlenkové trendy. Podle prvního je proces globalizace sice rozporuplný, ale v podstatě nezastavitelný, a proto jsou protesty proti němu zbytečné. Jde spíše o to se mu nějak přizpůsobit. Globalizace je často spíše jen glosována jako jev, se kterým si nikdo neví rady. Druhý myšlenkový proud má zato, že globalizace v sobě skrývá mnohá nebezpečí, neboť přesunuje moc do rukou poměrně malého počtu nadnárodních společností, které se nerozhodují na základě demokratických principů. Poukazuje se též na to, že globalizace údajně činí bohaté bohatšími a chudé chudšími. Proto je proti globalizaci třeba bojovat.

Oba tyto myšlenkové proudy jsou samozřejmě zjednodušující. Proces globalizace je vskutku nezastavitelný, ale nikoliv proto, že si to přejí jakési temné nadnárodní hospodářské síly. Je tomu tak proto, že je přímo zakódován v podstatě moderních technologií a vědy. Tedy v samotné podstatě současné západní civilizace. K globalizaci dochází proto, že moderní komunikační technologie, dopravní prostředky a mnohé další vymoženosti, ji nejen umožňují, ale dokonce si ji přímo vynucují. Žehráme-li tedy na globalizaci, žehráme na samotnou podstatu západní civilizace, která stále více ovládá celý svět. A žehráme též na tržní hospodářství, které činí pouze to, co mu moderní technologie dovolují.

Je samozřejmě možné protestovat i proti této civilizaci. Někteří tak činí a varují, že civilizace založená na technologii a vědě je cestou do slepé uličky. Že nemůže skončit jinak než kolapsem životního prostředí či jinou formou sebezničení. Ani globalizaci, ani možným apokalyptickým koncům moderní západní civilizace, ale nezabrání demonstrace či dlažební kostky ve výlohách McDonalds.

Hlavním problémem globalizace není globalizace, jak často, naprosto tautologicky, argumentují kritici tohoto jevu. Hlavním problémem je, že proces globalizace politických a občanských institucí zatím výrazně zaostává za globalizací ekonomickou. Jinými slovy: zatímco moderní technologie již umožnily hospodářským gigantům to, že mohou stále více ignorovat hranice států a pohybovat se volně po celé planetě, politické instituce zatím ještě stále zůstávají právě na úrovni států.

Vlády jednotlivých států se dostávají do neřešitelného dilematu: ze své podstaty mají hájit své vlastní suverénní zájmy, ale zároveň musí podporovat růst svých národních ekonomik. To ale dnes není možné bez zahraničních investorů a napojení národních ekonomik na globalizující se světové hospodářství. Pravdu mají ti, kteří upozorňují, že vlády jednotlivých států v souboji s nadnárodními giganty stále více ztrácejí. Mají pravdu i ti, kteří upozorňují, že vnitřní rozhodovací mechanismy nadnárodních společností nejsou demokratické, a že se tedy v přílišné moci nadnárodních společností skrývá jisté nebezpečí. Řešením ale nemůže být protekcionářství či izolacionismum.

Řešením je pouze rychlé budování takových nadnárodních politických a občanských institucí, které mohou být nadnárodním společnostem rovnocennými partnery. Proto je tak důležitá právě například vize politického sjednocení Evropy.
Ačkoliv mnozí politici tento a podobné projekty zpochybňují jako útok na národní identitu, či jako omezování národní suverenity na úkor nadnárodních institucí, vytvoření demokratických nadnárodních politických institucí je jedinou obranou proti moci nadnárodních společností.

Totéž platí i o občanských iniciativách. Občanská společnost se též začíná globalizovat, ale tento proces, stejně jako v případě politických institucí, je zatím pomalejší než proces globalizace hospodářské. Nicméně již nyní existují mezinárodní odborová sdružení, ekologické iniciativy, či mnohá profesní sdružení. Zároveň dochází k rychlé globalizaci médií, která i v nadnárodní sféře budou hrát roli hlídacího psa demokracie dobře pouze tehdy, budou-li se moci opírat o mohutnějící nadnárodní občanskou společnost.

Politické projekty, jakým je sjednocená Evropa, nefungují jen jako protiváha hospodářské integrace. Mají i důležitou úlohu ve vyrovnávání ekonomických nerovností. Ekonomická integrace sama o sobě často vede k hospodářské exploataci, neboť nadnárodní společnosti se řídí především kritérii zisku. Ačkoliv proces politické unifikace není dokončen, Evropská unie, ale již ukázala, že skrze politicky řízené přerozdělování zdrojů a motivování nadnárodních společností, aby investovaly v určitých oblastech, je možné pomoci chudším regionům. Irsko, Portugalsko, či Španělsko jsou toho dobrými příklady.

Proces globalizace je tedy především politickou výzvou. Měl by být pobídkou politikům, aby začali myslet v nových kategoriích. Mnozí evropští a američtí politici tuto výzvu již pochopili. Naši politici se ještě stále příliš často topí v našem poněkud zabahněném rybníku, kterému chybí vize. Mnoho z nich si neuvědomuje, že taková politika, která má obstát v procesu globalizace, nemůže být jen o poněkud zastaralých ideologických konceptech, které vznikly v 19. století. A nemůže být ani o čecháčkovství a sebestřednosti, které nám brání, abychom vedli skutečnou diskusi o našem místě ve sjednocující se Evropě.


Lidové noviny – 26. 5. 1998

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..