Jedním z nejdůležitějších politických testů České republiky na cestě do Evropy v příštích několika letech bude, zda dokážeme změnit naše postoje k cizincům žijícím v České republice a k Čechům žijícím v zahraničí. Ačkoliv přibližně pouhých 1.5 procent celkové populace naší země jsou cizinci, mnoho českých občanů se cítí jejich přítomností ohroženo. Po přijetí do Evropské unie budeme ale součástí navzájem úzce propojeného společenství zemí, v nichž je běžné, že až deset procent celkové populace je tvořeno cizinci.
Ne vždy přátelské postoje vůči cizincům je možné vypozorovat nejenom z rétoriky českých ultra-pravicových nebo ultra-levicových stran. Podobné postoje lze občas identifikovat i prohlášeních některých politiků stran demokratických. Média a mnozí policejní činitelé jen málokdy opomenou zdůraznit, že pachatelem toho kterého trestného činu je cizinec, pokud byl cizincem spáchán. Vytváří se tak dojem, že valná většina těžkých zločinů v naší zemi je páchána cizinci, a že bez nich by nám bylo lépe.
Již nějakou dobu se uvažuje se nad tím, jak dále zpřísnit pobyt cizinců na našem území a to i přesto, že již v současnosti si mnohé zahraniční firmy stěžují na byrokratické překážky, které činí pobyt pracovníků z cizích zemí nákladným a problematickým. Pokud nová omezení vskutku přibudou, můžeme očekávat, že se mnozí zahraniční investoři, kterých je u nás ve srovnání s Polskem či Maďarskem už nyní jako šafránu, rozhodnou do České republiky nechodit nebo jí opustit.
Nepomohou sofistikovaná vysvětlení různých politiků, že naše imigrační zákony jsou vlastně velmi liberální. Kterýkoliv cizinec, který si na vlastní kůži musel projít martýriem opatřování nejrůznějších povolení a dokumentů a poté mnohahodinového čekání ve frontách před okénky cizinecké policie, na tuto zkušenost nikdy nezapomene. Pokud našim úřadům jde především o to, aby zamezily přílivu zločineckých skupin a chudých „ekonomických“ migrantů z Východu a balkánských zemí,
lze tak činit lépe jak prostřednictvím znovuzavedení vízové povinnosti pro některé země (jak to ostatně od nás bude žádat EU) tak efektivnější ochranou hranic. Přijímání plošných zákonných nebo administrativních opatření bude mít diskriminační dopad na všechny cizince.
Podezíravý postoj k cizincům je jen druhou stranou mince podezíravého postoje k emigrantům a českým občanům žijícím trvale v zahraničí. Je hanbou, že tito čeští občané nemají právo volit. Je jim tak upíráno jedno ze základních občanských práv.
Je též hanbou, že Česká republika nedokázala ani devět let po listopadu 1989 vytvořit příznivější právní rámec pro to, aby emigranti mohli získat zpět české občanství třeba i tak, aby mohli mít občanství dvojí.
Emigrantů, kteří nemohli z různých důvodů využít poměrně liberální úpravy v otázkách občanství v letech 1990 až 1992, je velké množství. Týká se to například velké většiny Čechoameričanů, kterým získání dvojího občanství zapovídala v té době ještě stále platná, více než šedesát let stará, bilaterální česko-americká smlouva. Křiklavým příkladem je přibližně 40,000 Čechů na Slovensku, kteří se po rozdělení octli v jiné zemi bez toho, aniž by kdy emigrovali. Přesto nemají možnost mít dvojí občanství. Vůbec nejkřiklavějším příkladem, pro který byla Česká republika již mnohokrát kritizována, je situace tisíců Rómů, ze kterých zákon o občanství ve svých důsledcích učinil lidi bez státní příslušnosti.
V několika příštích letech by bylo v zájmu českého státu se nad všemi těmito otázkami vážně zamyslet. Svými postoji v těchto otázkách vysíláme do světa signál, že jsme do určité míry nedospělí a nepřipravení na skutečnou participaci ve složitých integračních procesech. Je jasné, že opatrnický postoj vůči cizincům a emigrantům měl, kromě čecháčkovství, v minulosti co do činění s třemi okruhy problémů: sudetskými Němci, dělením Československa, a restitucemi. Vykročení směrem k EU nám nejen dává příležitost, ale bude nás přímo nutit, abychom se nad problémy cizinců u nás a Čechů v cizině zamysleli odpovědněji, než byla česká politická elita schopna činit v minulosti.
Lidové noviny – 15. 6. 1998