Tři povolební mýty nabývají na síle

Ze záplavy úvah o výsledcích předčasných voleb se vynořilo několik tvrzení, která už pomalu začínají stávat politickými mýty. Prvním z nich je tvrzení, že sociální demokracie se sice stala nejsilnější stranou, ale volby ve skutečnosti vyhrála pravice, neboť takzvaná pravostředová koalice získala v nové sněmovně 102 křesel.

Tato úvaha vychází z obecného nadužívání a matení pojmů pravice a levice. I když připustíme, že ODS a US jsou na pravolevé škále skutečně takovými stranami, za které se samy hlasitě označují–tedy stranami pravicovými–zbývají ještě stále křesťanští demokraté. Ti sice byli od roku 1992 až do listopadu minulého roku v takzvané pravicové koalici, ale jsou především typickou stranou středovou. V jejich programu, stejně jako v programech většiny křesťansko-demokratických stran, lze najít jak „pravicové“ požadavky tak požadavky, které by ozdobily program každé sociální demokracie.

Stojí-li KDU-ČSL v politickém středu, pak jsou volby ve skutečnosti vítězstvím levice, neboť ČSSD a komunisté dohromady
získali mnohem více mandátů než ODS a US. Tuto skutečnost by ti, kteří poněkud předčasně jásají nad vítězstvím pravice, měli brát
v potaz. Kdyby byla naše komunistická strana reformovanou post-komunistickou stranou demokratické levice, byl by tento fakt mnohem zřejmější. ČSSD bude mít problémy se sestavením vlády nikoliv především proto, že volby údajně vyhrála pravice, ale proto, že ani ČSSD ani lidovci se nemohou o nereformované komunisty nijak opírat.

Druhým politickým mýtem je tvrzení, že tím, že ODS, US a lidovci dohromady získali 102 křesel, voliči dali najevo, jakou si přejí koalici. Náš volební systém ve skutečnosti neprodukuje mnoho informací o tom, jaké koalice voliči preferují. Příbuznost stran je možné vyčíst pouze z jejich programů a sebeidentifikace na pravo-levé škále. Ale ani to vždy neznamená, že jsou nezbytně vždy kompatibilnější strany, které se teoreticky nacházejí na stejné straně politického spektra. V politice mohou hrát stejně silnou úlohu osobnosti, minulé zkušenosti, či schopnost stran navzájem komunikovat.

Lidovci před volbami opakovaně naznačovali, že jsou proti koalici
s ODS, pokud tato strana neprovede kritickou sebeanylýzu a nezmění svůj styl. Někteří lídři KDU-ČSL otevřeně preferovali koalici s ČSSD. Voliči tedy částečně již dopředu věděli, kde KDU-ČSL v tomto ohledu názorově stojí. Přesto strana získala více hlasů než v minulých volbách, kdy ještě v koalici s ODS byla. Jinými slovy: je jasné, že KDU-ČSL i US volili lidé, kteří tyto strany nechtěli vidět v koalici s ODS. Stejně tak je ale nepochybně volili i lidé, kteří si takovou koalici přejí. V každém případě je zcela zcestné tvrdit, že všichni z oněch téměř osmnácti procent voličů, kteří dali své hlasy US a KDU-ČSL chtějí stejnou koalici.

Podobně laciným zjednodušením je například tvrzení, že zatímco 28 procent voličů ODS volilo pro status quo, zbytek volil pro změnu. Lidé volili tu či onu stranu z různých důvodů. I mnozí z těch, kteří volili pro ODS si mohli přát změnu. Jenom například nevěřili, že takovou změnu může zaručit ČSSD. Jinými slovy:
jejich strach z levice, který Václav Klaus mistrně využil, mohl přehlušit ostatní politické motivy.

Posledním tvrzením, které jen těžko obstojí, je předpoklad, že většinová vláda je vždy stabilnější, než vláda menšinová. Obvykle tomu tak bývá, ale musí k tomu být splněno několik předpokladů.
Koalice musí být především vnitřně sourodá a mít společné cíle. Osobní antipatie mezi vedoucími politiky koaličních stran nesmí převažovat nad ochotou spolupracovat a dohodnout se. Pokud tomu tak je, může se i většinová koalice snadno stát brzdou pohybu vpřed, protože vláda se nebude schopna shodnout na většině smysluplných opatření a návrhů zákonů.

Akční menšinová vláda sice žije pod damoklovým mečem možného vyslovení nedůvěry většinou, ale je schopna parlamentu a veřejnosti něco nabídnout. Pokud jde o zákony, odvisí pak jejich schválení a konečná podoba od vůle parlamentu. To samozřejmě neznamená, že menšinové vlády jsou žádoucím řešením. Je ale dobré mít na mysli, že v mnoha demokraciích menšinové vlády normálně fungují a napomáhají kultivovat politickou kulturu tím, že nezbavují politické strany jejich identity a zároveň je nutí k dialogu.


Lidové noviny – 26. 6. 1998

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..