Pod pojmem extremismus si každý představuje trochu něco jiného. V
nejobecnější rovině jsou činy nebo názory některých jednotlivců či
skupin považovány za extrémní především proto, že míří proti stavu věcí
sdílenému a respektovanému většinou společnosti. O tom, jak je pojem
extremismus relativní, svědčí i to, že to je v jedné společnosti obecně
považováno za extrémní, nemusí být viděno jako extrémní ve společnosti
jiné. Záleží na kultuře, historii, zvycích. Útok na základy islámského
režimu v některých muslimských zemích může být většinou společnosti
viděn jako extremismus stejně tak, jako by byl za extremismus považován
pokus podkopat liberální demokratické instituce v kterékoliv západní
zemi. V některých zemích, které nenáleží k našemu civilizačnímu okruhu,
může naopak být i pouhá propagace západních hodnot, o které my tolik
stojíme a usilujeme, považována za extremismus.
Tento kulturně-civilizační relativismus ale neznamená, že se nelze
shodnout alespoň na základních definicích některých forem extremismu.
Mezinárodní společenství, reprezentované především Organizací spojených
národů, si během let vytvořilo celou řadu mezinárodně akceptovaných
norem, mezi které patří
například civilizované zacházení s uprchlíky či práva menšin. Z pohledu
těchto mezinárodně sdílených hodnot je pak možné identifikovat jako
extrémistické takové chování, které takové normy porušuje.
Za extremismus nemusí být vždy a všude považováno zpochybňování
demokratických pravidel hry či právního státu, tak jak tomu je v
euroatlantických demokraciích. Mezinárodní společenství se bylo schopné
shodnout na určitém základním konceptu lidských práv. Instituce
liberální demokracie, jak ukazuje naše zkušenost, jsou tím nejlepším
známým garantem dodržování lidských práv. Ale samy tyto instituce
nejsou universálním lidským právem. Jsou civilizačním výtvorem.
Mluvíme-li o extremismu, musíme tedy pečlivě rozlišovat
extrémní činy a chování namířené proti hodnotám schvalovaným
mezinárodním společenstvím od chování a činů namířených proti hodnotám
naší civilizace. Navíc: samotné demokratické instituce a respekt pro
demokratické mechanismy jsou poměrně novým úkazem i v západní
civilizaci. Ještě před půl stoletím se tato civilizace dobře snášela s
chováním, které by dnes bylo považováno za extrémní. Autoritářské
režimy či kolonialismus založený často na teoriích o rasové
nadřazenosti jsou jevy doby poměrně nedávno minulé. Mluvíme-li dnes o
extremistech, máme často na mysli právě skupiny a jedince, kteří se
chovají a jednají tak, jak se před ne tak dlouhou dobou chovaly celé
státní a národní útvary náležející k západní civilizaci. Řečeno jinak:
tak, jak se společnosti vyvíjejí, neustále si na základě svých
historických tradic a nábožensko-filozofického zázemí vytvářejí normy
chování, které jsou respektovány většinou. Extrémními názory a chováním
se tak mohou jednoduše stát ty projevy, které by ještě před nedávnou
dobou byly považovány za normální. Extremisté tak často reprezentují
to, co se už přežilo–jako je tomu dnes například s různými odnožemi
ortodoxního komunismu.
Často též ale reprezentují určitou obrannou reakci sociálního organismu
právě proti procesu změny. Projevy xenofobie či projevy nenávisti vůči
všemu cizímu jsou vyvolávány nejen nedostatkem tolerance. Jsou též
obrannou reakcí proti tomu, s čím se v procesu změny většina dokázala
vypořádat a smířit. Většina západních společností akceptuje imigraci
cizinců a toleruje je. Zároveň se ale určitá část společnosti s tímto
stavem věcí nemůže smířit. Míra tohoto odporu pak závisí na rychlosti
takových změn a jejich povaze.
Za extremisty je též možné označit i ty skupiny a jedince, kteří
používají extrémních prostředků a činů k dosažení cílů, jichž by mohli
dosáhnout prostředky, které společnost schvaluje a nabízí. Patří mezi
ně například násilné akce nejrůznějšího druhu, zejména terorismus.
Čeští extremisté
Škála českého extremismu je poměrně úzká. Téměř úplně v ní chybí
extremismus náboženský, tedy onen druh extremismu, který je
pravděpodobně nejhůře vykořenitelný. Extremismus v naší zemi je svým
charakterem spíše politický a vyrůstá ze tří zdrojů: z pozůstatků
minulosti, nacionalismu a rapidního procesu změny.
Pozůstatky minulosti jsou reprezentovány především krajní, v našem
případě komunistickou, levicí. V tomto táboře jsou skupiny lidí, kteří
se zatím nedokázali smířit s tím, že jejich ideologie skončila na
„smetišti dějin“. Jejich názory a deklarované politické programy jsou
extrémní nejen proto, že již jednou zkrachovaly. Jsou extrémní i proto,
že často přímo nebo nepřímo stojí v rozporu
s principy liberální demokracie, ke které se Česká republika přihlásila
po pádu komunismu.
Liberální demokracie přitom není jen jakási ideologie. Je to
civilizačně podmíněný způsob fungování svobodné společnosti. Jinými
slovy: liberální demokracii máme především proto, že jsme svobodnou
společností existující v euroatlantickém civilizačním prostředí. V
tomto civilizačním prostředí jsou na konci dvacátého století svoboda a
liberální demokracie synonymy. Programy většiny krajně levicových
skupin ale principy liberální demokracie popírají ve prospěch
společnosti řízené, což v kontextu konce dvacátého století znamená
především ve prospěch společnosti nesvobodné.
Extrémní levice nepochopila, že posun od industriálního věku k
post-industriálním společnostem založených na interaktivních,
informačních technologiích, které akcentují roli samostatně myslících
jedinců, znamená i konec masové reglementace. Nepochopila ani skutečný
dopad procesu globalizace. Svět se skutečně internacionalizuje, ale
nikoliv proto, že se spolu spojí všichni proletáři světa nebo jiné
třídy. Globalizace je komplexním procesem, který je zašifrován v
moderních technologiích.
Extrémní levice je nejen nedemokratická, ale též xenofobní, a to ze
dvou důvodů. Především jí proces globalizace ohrožuje, neboť stojí v
přímém protikladu vůči kontrolovanému, centralisticky řízenému státu.
Druhým důvodem jsou historická dogmata a falsa, které krajní levice v
době své vlády vytvořila, a které nyní zarputile obhajuje. Jedná se
například o démonizaci sudetských Němců a, přeneseně, všeho německého.
Ideová báze extrémní pravice je v našich poměrech podobná těm,
které vidíme i na Západ od našich hranic. Vyrůstá z nacionalismu,
xenofobie a populismu.
V pozadí je především strach ze změn, které v globalizujícím se světě
relativizují selankovitě pojaté národní tradice a identitu. Hesla a
myšlení extrémní pravice jsou ve své podstatě namířeny proti
demokracii. Někdy jsou jen jakousi nedemokratickou obranou reakcí proti
změnám, které přesahují absorbční schopnosti společnosti. V mnoha
případech jsou ale programovým popřením liberální demokracie tím, že
požadují vládu silné ruky–údajně v zájmu pořádku a práva. To, co je
demokracii nejvíce nebezpečné, je přesvědčení tohoto typu extremistů,
že liberální demokracie je příliš slabá na to, aby mohla zajistit
skutečný pořádek a právo a bránit národní identitu.
Extrémní pravice se liší od extrémní levice ve svých ideových
východiscích, ale vláda obou odnoží extrémistů by vyústila do téhož:
autoritářského, izolacionistického režimu. Obě odnože extrémistů se
vyznačují tím, že nabízejí jednoduchá řešení na komplexní problémy.
Extrémisté pravicoví navíc tradičně
zužují své cíle do jednoduchých, často primitivních floskulí, které
jsou namířeny
proti cizincům a menšinám. Jejich receptem je „národní čistota“, neboť
pokud národ chybuje, je tomu tak především proto, že mu cizí elementy a
vlivy brání
v rozvinutí jeho skutečného potenciálu.
Vedle pravicových a levicových extrémistů existuje v české společnosti
ještě třetí skupina. Jsou to především lidé, kteří odmítají využívat
institucionálních
mechanismů demokratické společnosti k dosažení svých cílů a volí
násilné či jiné formy protestu, které v právním státě nemají místo. Je
ovšem pravda, že k takovým formám protestu se jedinci a skupiny často
uchylují i proto, že instituce liberální demokracie se jim (někdy
poprávu) jeví jako rigidní nebo neprůchodné. Zejména v nových,
post-komunistických demokraciích jsou instituce právního státu ještě
stále v často bědném stavu. Občas se stává, že tyto formy protestu jsou
kombinovány s nějakým ideologickým podtextem, jako byla například
nedávná pražská demonstrace proti nadnárodním společnostem. Tato
demonstrace, ačkoliv její ideový záměr byl blízký myšlenkám extrémní
levice, začala na půdě právního státu, jako řádně ohlášený protest, ale
skončila násilnostmi. Extrémistický charakter takového protestu
spočíval především v tom, že opustil půdu institucí liberální
demokracie
a zvrhl se do násilných útoků na symboly globalizujícího se světa.
Přemrštěně tvrdá reakce policie ale ukázala, že i samotné instituce
liberální demokracie jsou u nás ještě nepevné a nejisté si samy sebou.
Naděje pro budoucnost
Liberální demokracie je poměrně nový koncept. Je založena především na
tom, že se na základě permanentní diskuse neustále vyvíjí a
přizpůsobuje novým podmínkám. Je to právě elastičnost moderní
demokracie, která bude v nejbližší budoucnosti zásadní překážkou toho,
aby se extrémistické skupiny vymkly kontrole většiny. Demokracie je
totiž schopna se učit. Vstřebávat kladné podněty a reagovat na
nebezpečí.
Dnešní liberální demokracie, tak jak je praktikována v západních
zemích, může jistě být viděna jako zkažená, dekadentní, relativistická.
Ale je to právě relativismus, opírající se o určité civilizační
hodnoty, který demokracii umožňuje se neustále obnovovat a hledat nové
cesty fungování. Tolerance je právě výrazem racionalistického
relativismu–neustálého konfrontování a korigování mé pravdy ve střetu
s „pravdami“ těch druhých. To, co činí demokracii zdánlivě slabou–tedy
neustálé pochybování–jí nakonec činí silnou. Extrémisté jsou v
demokracii cizím tělesem, neboť znají pouze svou pravdu a jsou k jejímu
prosazení ochotni užívat extrémních prostředků. Ale v tom též spočívá v
moderních demokraciích jejich omezení, neboť se automaticky vyčleňují
ze způsobu, jakým demokracie funguje a vyvolávají obrannou reakci.
Hospodářské noviny – 30. 6. 1998