V několika týdnech, které uplynuly od předčasných voleb, mnozí politici
i mnozí komentátoři s trochou posměchu tvrdili, že průzkumy veřejného
mínění před volbami údajně na celé čáře selhaly. Je tomu tak ale
opravdu? Není na čase se na průzkumy podívat trochu analytičtěji?
Nemůže nám takový pohled poskytnout i užitečné náznaky toho, kterým
směrem se bude naše politická scéna ubírat v blízké budoucnosti?
Průzkumy veřejného mínění totiž selhaly pouze v jediném
bodě: až na výjimky nepředvídaly propad republikánů pod pětiprocentní
hranici. Proč sládkovci nakonec neuspěli, bude ještě námětem mnohých
politologických traktátů, a takové analýzy jistě budou poučné i pro
agentury zabývající se průzkumy veřejného mínění. Průzkumy ale zároveň
shodně naznačovaly, že strana důchodců se před volbami kvapem propadá,
a že se do parlamentu nakonec nemusí dostat. V předpovědích procentních
zisků pro lidovce a Unii svobody se pak agentury pro průzkum veřejného
mínění mýlily jen těsně.
Zdánlivě největších omylů se tedy agentury dopustily v
předpovědích volebních zisků sociálních a občanských demokratů. Ve
skutečnosti ale všechny agentury varovaly, že existuje velká skupina
nerozhodnutých voličů, jejichž chování je nemožné přesně předpovědět.
Zároveň agentury naznačovaly, že se nakonec nerozhodnutí voliči
přikloní k dvěma nejsilnějším stranám. Tím lze též vysvětlit, proč obě
strany nakonec získaly zhruba o sedm procent voličů více, než průzkumy
předpokládaly.
Skutečnost, že se takové množství voličů na poslední chvíli
přiklonilo k ČSSD a ODS, ale též může do budoucnosti znamenat pro obě
strany jisté nebezpečí. Obě nyní shodně tvrdí, že se voličské
preference stabilně usadily do dvou velkých táborů, reprezentovaných
právě ČSSD a ODS. To je ale zřejmě pravda jen do určité míry. Průzkumy
totiž ukázaly, že stabilní voličské jádro sociálních demokratů se
pohybuje těsně nad dvaceti procenty. Zbytek jsou voliči, kteří se k
ČSSD přiklonili až na poslední chvíli, a kteří–budou-li s povolebním
chováním ČSSD nespokojeni–stranu stejně rychle opustí.
ODS je na tom ještě hůře. V lednu, po finančních skandálech a
odchodu prominentních politiků ze strany, klesly její preference na
zhruba deset procent, kde se několik měsíců držely. Těchto deset
procent voličů nemohl žádný skandál přesvědčit, že ODS–a zejména
Václav Klaus–se mohou dopustit skutečných chyb.
Pokles růstu národního produktu byl jenom úchylkou na jinak správně
zvoleném kursu k prosperitě. Pokud si tato, téměř sektářsky orientovaná
skupina příznivců, vůbec připouštěla existenci problémů, pak je, podle
jejich mínění, zavinili především licoměrní koaliční partneři ODS ve
spojení s temnými spikleneckými silami okolo takzvaného Hradu. Názor
této skupiny voličů nejlépe vyjádřili někteří z řad bývalých kádrů
normalizačního zábavního průmyslu, kteří národu v podstatě sdělovali,
že i kdyby se Václav Klaus snad dopouštěl čehosi, co vypadá jako chyby,
ví, co dělá. Co dělá, proč to dělá, pro koho to dělá, nebo proti komu
to dělá, nechejme na něm.
Druhá skupina voličů ODS jsou lidé, kteří se k ODS pomalu vraceli mezi
lednem a dubnem, kdy ODS postupně dosáhla zhruba patnáctiprocentní až
osmnáctiprocentní podpory. Tito voliči se k ODS evidentně začali
přiklánět především proto, že inklinují k politické pravici, a že je US
nedokázala přesvědčit, že je životaschopnou alternativou vůči ODS.
Organizační a programové nejasnosti, jakož i politický amatérismus,
charakterizující unii nakonec mnoho pravicových voličů přesvědčilo, že
je lepší přimhouřit oči nad podivnými praktikami ODS, než riskovat, že
jejich hlasy budou promrhány.
Třetí, přibližně desetiprocentní, skupina voličů ODS jsou ti,
kteří se rozhodli na poslední chvíli. Tito voliči nevolili pro ODS ale
především proti možné vládě ČSSD ve spojení s důchodci a komunisty.
Jsou to voliči, kteří uvěřili výzvám k mobilizaci proti levicovému
nebezpečí, přičemž pravděpodobně museli strávit notnou dávku nechuti k
tomu, pro koho že to ve jménu odvrácení návratu socialistických praktik
vlastně volí.
I kdybychom se na průzkumy veřejného mínění dívali se sebevětší
dávkou skepse,
poměrně jasně ukazují, že voličské zázemí ODS je značně nejednotné.
Zatímco mnozí voliči ČSSD budou straně Miloše Zemana nejspíše ochotni
odpustit spojenectví s ODS coby okolnostmi vynucený ústupek, voliči ODS
budou méně jednotní. Už proto, že jsou v průměru vzdělanější než voliči
ČSSD, budou mnozí z nich cítit za spojenectvím mezi ODS a ČSSD
nedostatek principů a notnou dávku vypočítavé touhy po moci. Zejména ti
voliči, kteří se rozhodli ODS volit na poslední chvíli, ji mohou opět
rychle opustit.
Obě strany by se mohly již při prvních povolebních průzkumech
veřejného mínění dočkat nepříjemných překvapení. Pokud se tak stane, je
jisté, že politici z obou stran výsledky průzkumů budou zlehčovat.
Neměli by ale zapomínat, že nejlepším průzkumem jsou nakonec vždy právě
volby. Senátní a komunální volby klepou na dveře, a je možné, že mnozí
z těch voličů, kteří se cítí jednáním velkých stran podvedeni, se buď
rozhodnou volby ignorovat nebo dát své hlasy těm stranám, které byly
dohodou mezi ODS a ČSSD dočasně vytlačeny na politickou periférii.
Hospodářské noviny – 23. 7. 1998