Takzvaná „opoziční smlouva“, kterou mezi sebou uzavřeli sociální a občanští demokraté, přepokládá sice velmi nestandardní formu spolupráce, pokud je nahlížena v politologickém kontextu, ale smlouva není protiústavní. Někteří ústavní experti sice poukazují s obavami právě na nestandardnost smlouvy a její možné účinky na politický systém v zemi v dlouhodobé perspektivě, ale všichni experti se shodují, že se jedná o politický dokument, který není napadnutelný u Ustavního soudu.
Obě strany tvrdí, že se smlouva netýká společných programových východisek a proto není smlouvou koaliční. Ve skutečnosti se obě strany na určitých programových východiscích ve smlouvě shodly. Práce na změnách v ústavě, které chtějí společně uskutečnit, se sice na první pohled může jevit jen jako forma spolupráce velmi minimální, ale ve skutečnosti se jedná o spolupráci velmi zásadní. Jakékoliv změny ústavy mohou totiž mít dalekosáhlé důsledky pro celý politický systém, neboť ústava je především
předpisem, podle něhož fungují všechny základní instituce státu.
Žádná ze stran zatím nenaznačila, že by k práci na změnách v ústavě měly být přizvány jiné politické strany. Existuje tedy nebezpečí, že změny budou provedeny tak, aby vyhovovaly právě jen ODS a ČSSD. Protože obě strany též hovoří o tom, že by chtěly změnit volební zákon, jeví se „opoziční smlouva“ jako pokus o účelové rozdělení moci v krátkodobém pohledu a o přerýsování parametrů celého politického systému ve výhledu dlouhodobém.
Skutečnost, že si dvě strany, které proti sobě v minulosti urputně bojovaly, dělí moc, není sice v demokratických zemích zcela běžná, ale též se nejedná o neznámý jev. Snaha přetvořit celý politický systém je více alarmující, neboť obě strany dohromady reprezentují pouze šedesát procent voličů. Navíc voličů, kteří je ve velké většině volili na základě zcela jiných programových cílů než těch, které jsou nakonec zakotveny v „opoziční smlouvě.“
Změny v ústavě a změna volebního systému nejsou něčím, co je samo o sobě špatné. Ústava má celou řadu nedostatků, které se projevily zejména po pádu Klausovy vlády v prosinci minulého roku. Krizi, kterou pád vlády způsobil, se bylo možné vyhnout, kdyby například ústava snadněji umožňovala vypsat předčasné volby. Některé pravomoci prezidenta, jakož i některé vztahy mezi oběma komorami parlamentu jsou nejasné.
Předseda Senátu Petr Pithart oznámil ještě před předčasnými volbami ustavení komise expertů, která by se koncepčně zabývala možnými změnami ústavy. Pithartova komise ale měla zahrnout experty z různých částí politického spektra, jakož i experty, kteří s politikou nemají nic společného. Plány ČSSD a ODS se zdají být poněkud jiné: ústavu chtějí evidentně měnit samy, na základě svých dohod. To není dobré znamení, ani pokud jde o možné výsledky jejich práce, ani pokud jde o politickou kulturu v zemi. Účelovost změn je ještě jasnější, pokud jde o změnu volebního systému. Obě strany sice tvrdí, že chtějí vytvořit stabilní politické prostředí, ale ve skutečnosti chtějí prostřednictvím změny pravidel hry vytvořit především takové prostředí, které by zlikvidovalo, nebo odsunulo na periférii ostatní strany.
Dalším problémem smlouvy je její časová neomezenost. Smlouva je psána tak, jakoby měla platit i pro každou budoucí vládu. Skutečnost, že dvě strany dlouhodobě stanovují, která z nich bude mít které posty, podle toho, která z nich ve volbách zvítězí, je zarážející. V praxi se samozřejmě nic takového nejspíše nestane prostě proto, že demokratické systémy mají schopnost na podobné „věčné“ dohody reagovat tím nejméně předvídatelným způsobem. Jinými slovy: ti, kteří se domnívají, že si mohou dlouhodobě
„vykolíkovat“ své sféry vlivu, nakonec zjistí, že zapomněli na voliče a nepředvídatelné okolnosti.
V několika týdnech, které uplynuly od předčasných voleb, mnozí politici i mnozí komentátoři s trochou posměchu tvrdili, že průzkumy veřejného mínění před volbami údajně na celé čáře selhaly. Je tomu tak ale opravdu? Není na čase se na průzkumy podívat trochu analytičtěji? Nemůže nám takový pohled poskytnout i užitečné náznaky toho, kterým směrem se bude naše politická scéna ubírat v blízké budoucnosti?
Průzkumy veřejného mínění totiž selhaly pouze v jediném bodě: až na výjimky nepředvídaly propad republikánů pod pětiprocentní hranici. Proč sládkovci nakonec neuspěli, bude ještě námětem mnohých politologických traktátů, a takové analýzy jistě budou poučné i pro agentury zabývající se průzkumy veřejného mínění. Průzkumy ale zároveň shodně naznačovaly, že strana důchodců se před volbami kvapem propadá, a že se do parlamentu nakonec nemusí dostat. V předpovědích procentních zisků pro lidovce a Unii svobody se pak agentury pro průzkum veřejného mínění mýlily jen těsně.
Zdánlivě největších omylů se tedy agentury dopustily v předpovědích volebních zisků sociálních a občanských demokratů. Ve skutečnosti ale všechny agentury varovaly, že existuje velká skupina nerozhodnutých voličů, jejichž chování je nemožné přesně předpovědět. Zároveň agentury naznačovaly, že se nakonec nerozhodnutí voliči přikloní k dvěma nejsilnějším stranám. Tím lze též vysvětlit, proč obě strany nakonec získaly zhruba o sedm procent voličů více, než průzkumy předpokládaly.
Skutečnost, že se takové množství voličů na poslední chvíli přiklonilo k ČSSD a ODS, ale též může do budoucnosti znamenat pro obě strany jisté nebezpečí. Obě nyní shodně tvrdí, že se voličské preference stabilně usadily do dvou velkých táborů, reprezentovaných právě ČSSD a ODS. To je ale zřejmě pravda jen do určité míry. Průzkumy totiž ukázaly, že stabilní voličské jádro sociálních demokratů se pohybuje těsně nad dvaceti procenty. Zbytek jsou voliči, kteří se k ČSSD přiklonili až na poslední chvíli, a kteří–budou-li s povolebním chováním ČSSD nespokojeni–stranu stejně rychle opustí.
ODS je na tom ještě hůře. V lednu, po finančních skandálech a odchodu prominentních politiků ze strany, klesly její preference na zhruba deset procent, kde se několik měsíců držely. Těchto deset procent voličů nemohl žádný skandál přesvědčit, že ODS–a zejména Václav Klaus–se mohou dopustit skutečných chyb.
Pokles růstu národního produktu byl jenom úchylkou na jinak správně zvoleném kursu k prosperitě. Pokud si tato, téměř sektářsky orientovaná skupina příznivců, vůbec připouštěla existenci problémů, pak je, podle jejich mínění, zavinili především licoměrní koaliční partneři ODS ve spojení s temnými spikleneckými silami okolo takzvaného Hradu. Názor této skupiny voličů nejlépe vyjádřili někteří z řad bývalých kádrů normalizačního zábavního průmyslu, kteří národu v podstatě sdělovali, že i kdyby se Václav Klaus snad dopouštěl čehosi, co vypadá jako chyby, ví, co dělá. Co dělá, proč to dělá, pro koho to dělá, nebo proti komu to dělá, nechejme na něm.
Druhá skupina voličů ODS jsou lidé, kteří se k ODS pomalu vraceli mezi lednem a dubnem, kdy ODS postupně dosáhla zhruba patnáctiprocentní až osmnáctiprocentní podpory. Tito voliči se k ODS evidentně začali přiklánět především proto, že inklinují k politické pravici, a že je US nedokázala přesvědčit, že je životaschopnou alternativou vůči ODS. Organizační a programové nejasnosti, jakož i politický amatérismus, charakterizující unii nakonec mnoho pravicových voličů přesvědčilo, že je lepší přimhouřit oči nad podivnými praktikami ODS, než riskovat, že jejich hlasy budou promrhány.
Třetí, přibližně desetiprocentní, skupina voličů ODS jsou ti, kteří se rozhodli na poslední chvíli. Tito voliči nevolili pro ODS ale především proti možné vládě ČSSD ve spojení s důchodci a komunisty. Jsou to voliči, kteří uvěřili výzvám k mobilizaci proti levicovému nebezpečí, přičemž pravděpodobně museli strávit notnou dávku nechuti k tomu, pro koho že to ve jménu odvrácení návratu socialistických praktik vlastně volí.
I kdybychom se na průzkumy veřejného mínění dívali se sebevětší dávkou skepse,
poměrně jasně ukazují, že voličské zázemí ODS je značně nejednotné. Zatímco mnozí voliči ČSSD budou straně Miloše Zemana nejspíše ochotni odpustit spojenectví s ODS coby okolnostmi vynucený ústupek, voliči ODS budou méně jednotní. Už proto, že jsou v průměru vzdělanější než voliči ČSSD, budou mnozí z nich cítit za spojenectvím mezi ODS a ČSSD nedostatek principů a notnou dávku vypočítavé touhy po moci. Zejména ti voliči, kteří se rozhodli ODS volit na poslední chvíli, ji mohou opět rychle opustit.
Obě strany by se mohly již při prvních povolebních průzkumech veřejného mínění dočkat nepříjemných překvapení. Pokud se tak stane, je jisté, že politici z obou stran výsledky průzkumů budou zlehčovat. Neměli by ale zapomínat, že nejlepším průzkumem jsou nakonec vždy právě volby. Senátní a komunální volby klepou na dveře, a je možné, že mnozí z těch voličů, kteří se cítí jednáním velkých stran podvedeni, se buď rozhodnou volby ignorovat nebo dát své hlasy těm stranám, které byly dohodou mezi ODS a ČSSD dočasně vytlačeny na politickou periférii.
Zemské noviny – 25. 7. 1998