Politika v demokratických systémech má tři základní dimenze. Je institucionalizovaným bojem o moc, prostředím k formulování obecných zájmů, a formou komunikace. První dvě dimenze jsou navzájem v určitém rozporu, protože každá předpokládá jiné motivy a jiné chování. Boj o moc je činností, při které vystupují do popředí spíše úzké zájmy stranické a osobní, zatímco prosazování obecných zájmů často předpokládá pravý opak. Mocenské ambice se tak často halí do roucha idejí a posuzují jako obecné zájmy.
Umění dělat smysluplnou politiku je do značné míry založeno na schopnosti politických subjektů sladit různé, často protichůdné zájmy. Politici i politické strany musí zejména neustále hledat rovnováhu mezi idejemi, které reprezentují, vlastními zájmy a zájmy obecnými. Skutečnost, že se naše politické strany a většina politiků ještě nenaučili tuto rovnováhu nalézat a udržovat, je spoluzodpovědná za celkově špatnou politickou situaci v zemi.
Předvolební postoje českých stran a povolební vyjednávání jsou dobrým příkladem toho, jak politické strany ještě stále hledají svou identitu. Všechny před volbami tvrdily, že jim jde o určité obecné zájmy, které chtěly uskutečňovat prostřednictvím svých vlastních ideových receptů. Žádná strana ale nedokázala obecné zájmy jasně definovat. Přibližování k Evropské unii, které zásadním způsobem poznamená v příštích letech vše, co vlády této země mohou a nemohou dělat, se například do programových zásad většiny politických stran promítlo jen okrajově.
Všem stranám chyběla nejen širší vize naší budoucnosti, která se nemůže než odvozovat od našeho směřování do EU, ale chyběly i návody, jak se přibližování k unii zhostit. Výsledkem bylo, že programy stran byly často pouhými partikulárními pohledy na komplexní úkoly, která nás čekají. Neschopny formulovat obecné zájmy, politické strany se zákonitě utápěly v planých útocích vedených z pozic údajného politického leva nebo prava. Odtud pak pramenil pocit mnohých občanů, že volební kampaň byla přeideologizovaná.
Po volbách se rychle ukázalo, že zatímco některé strany a politici takové ideologické kategorie používají jen k ohlupování občanů ve volebním boji, jiné k nim zase lnou s téměř náboženskou
horoucností. Opět chyběla rovnováha: tentokrát především mezi
prosazováním vlastních zájmů a zájmů obecných. Dvě největší strany–i když každá z jiných důvodů–nakonec odhodily ideologické floskule, kterými se oháněly před volbami a v takzvaném obecném zájmu (vytvoření stabilního politického prostředí) vsadily především na obhajobu svých vlastních mocenských zájmů. A protože si uvědomují, že by jim mnozí z jejich voličů něco takového nemuseli odpustit, dohodly se rovnou na tom, že změní pravidla politické hry tak, aby v budoucnosti byly ve hře především ony dvě.
Unie svobody zase dala přednost svým vlastním zájmům tím, že urputně lpěla na svém ideologickém vymezení. To by jistě bylo chvályhodné, kdyby ve hře nebyl též zájem vyšší, s nímž bylo záhodno stranické zájmy poměřovat. Když později US urputně kritizovala „opoziční smlouvu“ mezi dvěma největšími stranami jako možné omezení české demokracie a účelový pakt, který nijak nepřispěje k proklamované stabilitě, plakala nad rozlitým mlékem. Nezkušení lídři US prostě včas nepochopili, že politika je též volbou mezi menším a větším zlem, a to jak z hlediska zájmů úzce stranických tak zájmů obecných.
ČSSD i lidovci se nejprve snažili, každý vlastním způsobem, hledat rovnováhu mezi vlastními a obecnými zájmy, mezi ideologií a pragmatismem, mezi menším a větším zlem. To, že neuspěli, není úplně jejich vina. ČSSD byla k bezohledné obraně vlastních zájmů víceméně donucena neúspěchem vyjednávání s menšími stranami, kterým učinila velkorysé nabídky. Lidovci byli zase zatlačeni do kouta nekompromisními postoji US. Nakonec se jim ještě nabízela dvoučlenná koalice s ČSSD, která by spoléhala na podporu komunistů, ale taková cena se jevila jako příliš vysoká jak pro stranu tak pro celou společnost.
Lidové noviny – 31. 7. 1998