Minulé pokusy českých politických vůdců upravovat demokracii vytvářením institucionalizovaných extraparlamentních mechanismů proto, aby byla zajištěna údajná stabilita (a ve skutečnosti proto, aby především byla pojištěna moc těch, kteří se na tom domluvili), skončily v tomto století zatím vždy špatně. Už proto by měli být nadšení podporovatelé takzvané „opoziční smlouvy“ velmi opatrní. Nestandardní řešení vzešlá z prozatím politicky nevyzrálého prostředí provinčního postkomunistického státu by totiž ve světle minulých zkušeností mohla opět skončit okleštěním české demokracie.
V první republice vznikla záhy po vytvoření samostatného státu takzvaná velká Pětka, v jejímž rámci se vůdci nejsilnějších pěti stran domlouvali na řešení nejrůznějších politických problémů. Parlament byl zredukován v některých případech na razítkovače toho, co bylo v této extraparlamentní instituci domluveno. Existence Pětky do určité míry mařila přirozené fungování opozice a normální střídání vlád. Za scénou se v jejím rámci často „pekly“ prapodivné kompromisy, které občas znemožňovaly, aby se Československo postavilo k některým zásadním problémům čelem.
Pětka byla institucí českých politiků, ačkoliv Československo bylo státem mnohonárodnostním. Byla spoluodpovědná za kumulaci problémů jak v česko-německých tak v česko-slovenských vztazích v rámci společného státu. Politická kultura založená na předpokladu, že členové Pětky se mezi sebou vždy nějak domluví (často na úkor menšinových názorů) poznamenala celou první republiku. I když bylo Československo ostrovem demokracie ve středoevropském prostoru, čeští političtí vůdci se nenaučili fungovat ve skutečně otevřeném politickém prostředí a většina z nich v závěrečné fázi existence První republiky nakonec selhala.
V roce 1945 byla československá demokracie „obohacena“ o extraparlamentní instituci Národní fronty. Některé předválečné strany byly zakázány a ty, které zbyly, souhlasily s konceptem lidové demokracie. Zřízení Národní fronty nebylo ve svých důsledcích ničím jiným než podvázáním demokracie, které nahrávalo komunistům. Důsledky tohoto politického experimentu všichni známe. Ačkoliv se občas tvrdí, že Československo na systém Národní fronty muselo přistoupit pod tlakem Moskvy, zřízení tohoto politického systému bylo především dílem samotných československých politiků.
Takzvaná „opoziční smlouva“ mezi sociálními a občanskými demokraty byla údajně též podepsána především proto, že ODS a ČSSD mají zájem na vytvoření stabilního politického prostředí.
Skutečnost, že platnost smlouvy není časově omezena, znamená, že se v české demokracii opět vytváří extraparlamentní mechanismus, jehož důsledky nejsou plně předvídatelné. Již nyní vidíme náznaky toho, že mimoparlamentní dohody mohou převážit nad samotnou prací parlamentu.
Samotný úmysl stabilizovat politickou situaci a zprůchodnit politický systém, který byl od roku 1996 zablokovaný, není špatný. Systém dvou stran, které jsou navzájem v opozici a zároveň v opozici nejsou, ale naneštěstí až příliš připomíná minulé neblahé experimenty českých politiků s demokracií.
Dokud bude současný systém existovat, hrozí politická paralýza, neboť tento systém umožňuje existenci slabých menšinových vlád, které nemohou skutečně prosadit svůj program, ale kterým nemůže být vyslovena nedůvěra.
Pokud by byl splněn nepsaný cíl smluvních stran eliminovat prostřednictvím změny volebního systému strany menší, hrozí zase nebezpečí, že se Česká republika bude zmítat ode zdi ke zdi. V nepřítomnosti politické kultury, kterou si vypěstovali Američané a Britové (kde systémy dvou stran fungují), by byla vítězná strana (která by sestavila vládu a měla by zároveň většinu v parlamentu) v silném pokušení bezhlavě a bez diskuse realizovat své ideologické recepty. Jinými slovy: většinový systém je dobrý zejména v tom , že vyžaduje, aby se politici více starali o konkrétní voliče, ale není nezbytně dobrý, pokud zredukuje počet stran na pouhé dvě.
Demokracie je založena na jasných pravidlech hry, která nemohou být uzpůsobována momentálním politickým potřebám. Je též založena
na tom, že veškeré politické rozhodování je pokud možno tak veřejné a průhledné, jak to jen jde. V případě Velké pětky a Národní fronty byla tato základní pravidla částečně ignorována–s neblahými důsledky. Nedá se předpokládat, že politici ČSSD a ODS konečně vynalezli takový „Czech-made“ experiment s demokracií, který bude úspěšnější.
Lidové noviny – 22. 8. 1998