Česká politika ztrácí obsah

Tradiční dělení politického spektra mezi strany pravice a levice, které je typické pro všechny moderní demokracie, je v české politice od podepsání takzvané opoziční smlouvy postupně nahrazováno dělením jiným. Politický konflikt se přesunul z pomyslné horizontální osy, na níž se politické hodnoty dají seřadit z extrémního prava do extrémního leva, na osu vertikální, na jejímž jednom konci figurují strany velké a na konci druhém strany malé. V kontextu filozofie reprezentované opoziční smlouvou jsou velké strany „dobré“ a malé strany jsou „špatné“. Politici obou stran, které spolu uzavřely opoziční smlouvu, se stále častěji začínají chovat tak, jakoby názory představitelů malých stran byly špatné a vysmívatelné jenom proto, že se jedná o malé strany.

Tento zásadní posun v nahlížení politiky je problematický hned z několika důvodů. Tím nejdůležitějším je, že postoje založené na předpokladu, že „my máme pravdu, neboť máme moc“, je pro demokracii zhoubný. Dalším problémem je, že politika ztrácí ideový obsah, protože pojmy „malý“ a „velký“ nereprezentují v demokratické politice žádné specifické hodnoty. Každá vyspělá demokracie je totiž založena na tom, že se sice řídí názorem většiny ale respektuje a ctí názory menšin–i těch politických. Opoziční smlouva ale byla uzavřena s cílem takové politické menšiny buď eliminovat a nebo alespoň potlačit.

V rámci opoziční smlouvy se značně vychýlila politická váha jednoho tábora směrem k tomu konci pomyslné vertikální osy, který spolu sdílejí smluvní strany. Tmelem, který drží tyto dvě strany dohromady, přitom nejsou sdílené ideje a hodnoty, ale jen racionální rozdělení moci. Usiluje-li ale politická strana o moc bez toho, aby s její pomocí mohla realizovat určité ideje, stává se obsahem takové politiky právě jen moc. Moc ovšem nemá sama o sobě žádný obsah: slouží pouze k sebeuspokojení těch, kteří jí mají. Moc se neživí dialogem, živí se nepřáteli.

Problémem je též skutečnost, že zatímco v jedné rovině politiky jsou velké strany spojenci ve válce proti malým stranám, v rovině druhé jsou údajnými ideologickými oponenty. Tím se ovšem politika stává velmi nesrozumitelnou. Není totiž vždy jasné, kdy obě strany bojují proti malým stranám za společné zájmy, a kdy bojují jedna proti druhé za své vlastní ideje. Výsledkem situace, kdy údajně pravicově orientovaná velká strana bojuje za eliminaci ostatních malých pravicových stran ve spojenectví se stranou, kterou až donedávna označovala za levicové nebezpečí, může být jen zcyničtění voličů.

Někteří představitelé našich dvou největších politických stran tvrdí, že opoziční smlouva je pokusem o simulací důsledků takového většinového systému, který zužuje parlamentní spektrum na dvě velké strany. Takové tvrzení je ovšem velmi pochybné. Ve skutečném většinovém systému totiž stojí obě velké strany proti sobě jak ideově tak mocensky. Zároveň obě takové strany se automaticky stávají širokými koalicemi nejrůznějších skupin a proudů na té straně politického středu, kterou reprezentují. Opoziční smlouva ale něčemu podobnému přímo brání. Malé strany, které reprezentují názory, jež by v normálně fungujícím systému dvou stran tvořily názorové platformy uvnitř obou velkých stran, jsou opoziční smlouvou vykázány na politickou periférii.

Systém dvou stran může produktivně fungovat pouze v těch zemích, v nichž existuje rozvinutá občanská společnost. Pluralita nepolitických subjektů nejen doplňuje zredukovanou pluralitu politickou, ale občanská společnost zároveň slouží i jako důležitý zdroj osobností pro politiku. Je tomu tak proto, že ve většinovém systému se vždy bojuje nejen mezi stranami ale též mezi konkrétními osobnostmi. Osobnost sice může obvykle uspět, pouze je-li spojena se stranou, ale zároveň stranický kandidát často neuspěje, pokud není v daném obvodu též respektovanou osobností. Strany tedy musí hledat své kandidáty mezi lidmi, kteří se v daném obvodu nejprve osvědčily v nejrůznějších občanských iniciativách.

Občanská společnost je v systému dvou stran i důležitým zdrojem idejí. Pokrývá-li totiž velká strana téměř celé názorové spektrum nalevo nebo napravo od politického středu, nemůže se jednoznačně definovat v pojmech klasických politických filozofií. Nemůže být uzavřenou ideologickou baštou, ale musí neustále generovat a uchopovat věcná témata. Jinými slovy: systém dvou stran (který je obvykle vyprodukován jednokolovým většinovým systémem) radikálně mění povahu politických stran a tím i celého politického systému.

Opoziční smlouva sice vytváří de facto systém dvou politických stran ale se všemi nešvary, které produkuje poměrný volební systém. To znamená, že takové strany jsou uzavřené do sebe, bez valné vnitřní mobility a napojení na občanskou společnost. Jsou vnitřně málo pluralitní a snadno kontrolovatelné silnými vůdci, s nimiž se „veze“ masa relativně neznámých politiků, o nichž volič téměř nic neví. Takové strany mají též tendenci své názory silně ideologizovat.

Za normálních okolností je korektivem těchto nešvarů poměrného systému vytváření koalic, které mohou vzniknout a fungovat jen na základě kompromisů. Koaliční strany se navzájem do určité míry kontrolují. Opoziční smlouva ale vytvořila sytém, v níž byla ozdravná funkce koaličního konsensu vyměněna za vládu jedné strany. Zároveň byla potlačena kontrolní funkce opozice, neboť nejsilnější opoziční strana je zároveň smluvním partnerem strany vládní. Politická kultura založená na uspokojení z toho, že se konečně podařilo „zatočit“ s únavnými menšinovými názory, je symptomem toho, že s českou demokracií není vše v pořádku.


Lidové noviny – 8. 9. 1998

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..