Nemocí vynucené rozhodnutí Josefa Luxe rezignovat na stranické funkce bude mít pro českou politiku dalekosáhlé důsledky. Nejde jen o to, že česká politická scéna tak bude chudší o jednoho z nejtalentovanějších politiků, který–ač mnohými voliči a politiky
neoblíben–vzbuzoval svými politickými a argumentačními schopnostmi zasloužený respekt i u svých soupeřů.
Jde především o to, že Lux odchází v době, kdy se díky povolebnímu vývoji stal de facto vůdcem opozice proti vládním sociálním demokratům a s nimi smluvně svázané (i když zároveň rádoby opoziční) Občanské demokratické straně. I kdyby opoziční smlouva byla sebelepším vynálezem novodobých českých politických vůdců, kvalifikovaná opozice vůči ní, či jejím různým aspektům, je pro demokracii přínosem, neboť bez skutečné opozice demokracie začne usychat.
Někteří komentátoři Luxe obviňují z toho, že údajně neunesl neúspěch povolebních jednání a následně se pustil do „hysterické“ kampaně proti opoziční smlouvě. Zapomínají ale většinou dodat, že povolební jednání o trojkoalici ČSSD, lidovců a Unie svobody neselhala díky Luxovi a jeho straně, ale především díky postojům US. Zapomínají též, že Lux se mohl stát ministerským předsedou i za těchto okolností, kdyby byl přistoupil na dvoukoalici s ČSSD spoléhající na tichou podporu komunistů. S komunisty se ale, s principiálních důvodů, odmítl jakkoliv paktovat.
Josefu Luxovi bylo v minulosti často vyčítáno, že v rámci vládní koalice vedené Václavem Klausem, vždy nějakým způsobem vyčníval z řady nebo netáhl za jeden provaz. Od svých kritiků si za své údajně úhybné politické manévry vysloužil nelichotivé přezdívky.
Pravda je, jako vždy, někde uprostřed. V mnoha případech Lux jednoduše hájil zájmy své strany proti snahám ODS o mocenský monopol. V jiných případech argumentoval z pozic zdravého rozumu. Některé komunismem odkojené bojovníky za absolutní pravdy ale pochopitelně vždy silně iritoval.
Stojí za zvážení, co ona často až vášnivá nenávist některých politiků, voličů a novinářů vůči Luxovi vlastně vypovídá o české demokracii. Má tento odpor co do činění s Luxovou osobností, nebo spíše s tím, že Lux vždy byl nejzdatnějším reprezentantem menšinových politických názorů, ať už se tak dělo v rámci bývalé vládní koalice nebo v opozici vůči smlouvě mezi ODS a ČSSD?
Zdá se, že Lux byl vždy trnem v oku především těm, kteří nepotřebují vést namáhavé politické diskuse, hledat kompromisy,
či vytvářet konsensus. Irituje především ty, kteří mají o všem jasno, kteří si myslí, že jsou majiteli pravdy.
Po uzavření opoziční smlouvy zazněly hlasy, nikoliv ojedinělé, že se konečně podaří skoncovat s obtížnými malými stranami. Opoziční smlouva byla, konec konců, uzavřena právě s tímto záměrem. Lux tento záměr po právu kritizoval. Na úmyslu vytvořit systém dvou politických stran by nebylo nic špatného, kdyby takové dvě strany reprezentovaly široké spektrum názorů, které existují v každé společnosti. Opoziční smlouva ale simuluje systém dvou stran tak, že na politickou periférii vytlačuje
zastánce těch stran a názorů, které reprezentují přinejmenším čtyřicet procent občanů.
Politická pluralita je těžištěm každé demokracie. Ve většině demokracií se většinová vládní linie vytváří tak, že se pracně hledá koaliční konsensus mezi několika stranami. U nás se ODS zjevně takovými běžnými demokratickými praktikami unavila během svých minulých účinkování ve vládě, zatímco ČSSD pokus vytvořit takový konsensus vzdala po prvním kole letošních povolebních jednání. Výsledkem je vskutku neortodoxní politická dohoda, s jejímž přispěním vládne zemi jednobarevná vláda strany, která reprezentuje jen 32 procent voličů.
Lux tento stav kritizoval nikoliv především proto, že mu a jeho straně údajně unikla vládní křesla. Jde o víc. Jde o podobu naší demokracie. Ti, kteří si pochvalují, jaký nám opoziční smlouva
vytvořila klid k práci, či jak odchod Luxe konečně uklidní politickou scénu, zatím neodrostli sevření bolševického myšlení.
Kdyby tito volači po klidu vycestovali z české kotliny na delší dobu do jakékoliv západní země, zjistili by ke svému úžasu, že i před uzavřením opoziční smlouvy byla Česká republika poklidným rybníčkem ve srovnání s mořskými příboji skutečné demokracie.
Ve vyspělých demokraciích je běžné, že se mezi sebou neustále střetávají nejrůznější názory a občanské i politické entity, aniž by někdo neustále vymýšlel, jak je zlikvidovat nebo odeslat do důchodu.
Josef Lux byl až dosud na české politické scéně hlasem, který zneklidňoval. Možná tak nečinil vždy způsobem nejdiplomatičtějším, ale díky za něj. Jeho hlas vždy byl hlasem demokracie. Pokud by jeho odchod z vrcholové politiky měl být trvalý, bude to škoda nejenom pro jeho stranu, ale především
pro českou demokracii jako takovou.
Lidové noviny – 28. 9. 1998