Povolební vývoj na Slovensku určí na mnoho let dopředu, jaká bude tvář celé střední Evropy a, přeneseně, celé Evropy. Až do roku 1989 bylo Slovensko–nejprve jako část Maďarska a později jako část Československa–neodmyslitelnou součástí středoevropského regionu, se kterým sdílelo vše dobré i špatné. Vznik nezávislého Slovenska dával naději, že Slováci budou po staletích závislosti na jiných budovat vlastní stát na třech základních principech, které jsou důležité pro budoucnost celého regionu: demokracii, sebeurčení, a integraci do sjednocující se
Evropy.
Vláda Vladimíra Mečiara napůl pohřbila demokracii i integrační aspirace Slovenska, a z procesu sebeurčení učinila samoúčelný politický bič na politické oponenty a sousedy Slovenska. Neutěšený stav Slovenska není přitom jen problémem slovenským, je problémem mezinárodním. Další integrace Evropy i rozšiřování Severoatlantické aliance jsou bez Slovenska nemyslitelné. Pokud by Slovensko mělo i nadále být jakýmsi vyděděncem Evropy, který nesplňuje základní kritéria, na nichž je založen proces sjednocování, středoevropský region nemůže být skutečně stabilní. A z historie víme, že bez stability ve střední Evropě neexistuje ani stabilita celoevropská.
Skutečnost, že Slovensko bylo vynecháno z první vlny rozšiřování NATO, je špatná nejen proto, že všechny čtyři višegrádské země (Maďarsko, Polsko, Česká republika a Slovensko) tvoří z bezpečnostního hlediska jeden logicky propojený celek. Je špatná i proto, že členství Slovenska v NATO mohlo výrazně přispět k řešení regionálních problémů, zejména ve slovensko-maďarských vztazích. To, že Slovensko, kde žije více než půlmilionová maďarská menšina, nebude členem NATO, zatímco Maďarsko členem bude, by mohlo při určité konstelaci politických sil na Slovensku způsobit problémy. Slovensko se koneckonců již z pochopitelných důvodů stalo středem silného zájmu Moskvy.
Vážnější než nepřijetí Slovenska do NATO by ale bylo pokulhávání Slovenska v integraci do EU. To, že na řece Moravě a na Dunaji bude existovat hranice mezi NATO a zbytkem Evropy , je z hlediska středoevropské historie téměř absurdní. Nicméně tato skutečnost ještě nevytváří jakousi novou železnou oponu, je spíše jen psychologickým problémem.Vybudováni schengenské hranice mezi novými členy EU a Slovenskem by už bylo vybudováním zdi mezi zeměmi, které jsou navzájem svázány tisíci historických, společenských a kulturních nitek. Za touto novou zdí by se neocitlo jen Slovensko. Spolu s ním by za ní skončila i část identity ostatních středoevropských zemí.
Šance, která se Slovensku nabízí po nedávných volbách, je tedy i šancí pro celou střední Evropu. Strany tvořící opozici vůči režimu nastolenému Vladimírem Mečiarem si samozřejmě uvědomují, že jejich případný neúspěch sestavit stabilní vládu by nebyl jen jejich politickou porážkou, že jde o víc. Opoziční blok je ale poměrně křehkým útvarem. Nesestává, jak se často zdůrazňuje, ze čtyř stran, ale z jedenácti. Strana demokratické koalice je totiž ve skutečností seskupením pěti stran. A strana reprezentující etnické Maďary sestává ve skutečnosti ze tří stran.
Vladimír Mečiar toto vše dobře ví. A ví též, že to, co zatím drželo opoziční blok dohromady, byla společná averze vůči jeho metodám a jeho osobě. Mečiarem oznámený odchod z vládních a parlamentních funkcí je tedy opět mistrovským tahem nejtalentovanějšího slovenského politického stratéga. Některé ze stran, které tvoří opoziční blok, by se totiž mohly začít domnívat, že hlavní důvod pro jednotu opozičního bloku částečně pominul. Už proto je předčasné jásat nad tím, že se skutečně podaří vytvořit vládu reprezentující celý blok–tedy všech jedenáct opozičních stran.
To, co může strany opozičního bloku nakonec rozdělit nejvíce, je jejich rozdílný postoj k účasti etnických Maďarů ve vládě. Mečiar to ví, a tento nesoulad přiživuje. Podaří-li se opozičním stranám najít v této otázce společný hlas a Maďaři ve vládě budou, bude to znamenat mnohem více než překonání jednoho politického úskalí. Toto gesto by samo o sobě mohlo výrazně urychlit integrační snahy Slovenska, neboť by to byl velmi pozitivní signál Evropě, že demokracie na Slovensku je i přes svízele minulého období mnohem silnější než se myslelo.
Svobodné slovo – 14. 10. 1998