Jásot nad deideologizací je předčasný

Někteří političtí analytici popisují vývoj po uzavření opoziční smlouvy mezi sociálními a občanskými demokraty jako proces jisté deideologizace české politiky.
Po letech trapného hašteření a vypjatého ideologizování i těch nebanálnějších otázek našimi největšími politickými stranami by posun k neideologické věcnosti byl vskutku vítaný. Naneštěstí ale současný politický vývoj není skutečnou deideologizací politiky, je spíše jen ztrátou jejího obsahu.

Na západě proběhla deideologizace politiky tak, že se politický diskurs mezi stranami na klasické pravo-levé ose stále více zvěcňoval. Dělo se tak proto, že na komplexní politické a hospodářské problémy konce dvacátého století bylo stále méně možné aplikovat klasické ideologické šablony. Politické strany v západních demokraciích tak byly nuceny se posunout do politického středu. Středovější se stala nejen jejich politická rétorika, ale především řešení, která volí, když se dostanou k moci.

Významnou roli v procesu deideologizace politiky sehrála v západních demokraciích i občanská společnost. Mnohé problémy, které byly dříve doménou politiky se přesunuly na úroveň občanské společnosti. Celý proces ale funguje i opačným směrem, neboť občanská společnost ve stále větší míře generuje, a do jisté míry „předzpracovává“, důležitá témata, která později uchopí politika. Diskuse o takových tématech pak většinou jde napříč politickými stranami. Politická řešení, která se z takové diskuse vynoří jsou zákonitě věcná, nikoliv ideologická.

V České republice se politici transformační sféry chopili politiky spíše ve stylu devatenáctého století. Do jisté míry to bylo pochopitelné, neboť bylo nejprve nutné si vyjasnit, jaké vlastně ve společnosti existují základní názorové proudy. Vypjatě ideologická rétorika byla ale v praxi permanentně relativizována nutností hledat věcná řešení. Střet mezi tím, co občané i mezinárodní instituce viděli jako žádoucí z věcných hledisek a snahami politických stran neustále společnost ideologicky masírovat nakonec vyústil i do rostoucího zklamaní občanů z politiky jako takové.
Rozpor mezi hlásanými ideologickými „superpravdami“ a realitou způsobil i jisté zmatení pojmů. Pojmy pravice a levice se staly těžko definovatelnými, neboť u většiny občanů znamenaly něco jiného v teoretické rovině a něco jiného v praktickém životě.

Jásot nad tím, že se Česká republika po uzavření opoziční smlouvy konečně vynořila z osidel trapného ideologizování a politická debata se začne zvěcňovat, je však předčasný. Opoziční smlouva totiž není dohodou o věcné diskusi, o posunu politických stran směrem k politickému středu. Taková dohoda především není možná, neboť deideologizace je pomalý a namáhavý proces, který souvisí s proměnou celé politické kultury. Opoziční smlouva je především dohodou o rozdělení politické moci mezi dvěma největšími stranami na úkor stran menších.
Obě velké strany si ponechávají svá ideologická znaménka i rétoriku, pouze jsou v určitých oblastech ochotny spolupracovat v zájmu racionálního rozparcelování moci.

Takzvaná deideologizace je v našich poměrech tudíž spíše vyprázdněním politiky, ztrátou jejího obsahu. Velké strany spolu totiž v některých zásadních bodech nesouhlasí nikoliv proto, že hledají věcná řešení, která se řídí zdravým rozumem. Činí tak proto, že to vyhovuje jejich mocenským potřebám. V opoziční smlouvě nejde o kvalifikovaný střet věcných postojů ale pouze o politický handl.

V západních demokraciích sice došlo ke zvěcnění politiky, ale tato deidelogizace neznamená, že byl potlačen mnohoúrovňový otevřený střet mezi nejrůznějšími názory a hledisky. Skutečná deidelogizace neznamená, že mizí opozičnictví, chápané v nejlepším slova smyslu. Právě skutečné opozičnictví zabraňuje tomu, aby jedna politická strana mohla prosazovat své ideologické recepty na úkor zbytku společnosti. V našich poměrech zůstává skutečné opozičnictví reprezentováno jen malými stranami. Největší „opoziční“ strana na svou skutečnou opoziční roli abdikovala a umožnil–výměnou za podíl na moci–svému největšímu rivalovi, aby na sedmdesáti procentech občanů zkoušel své experimenty.

K „deideologizaci“ tedy v našich podmínkách došlo nejhorším možným způsobem.
Možná byla tato politická lichva zakódována již v tom, jak cynicky čeští politici v posledních několika letech nakládali s morálními a politickými hodnotami. Moc byla nakonec logicky povýšena na hodnotu nejvyšší. Výsledkem opoziční smlouvy není věcná, mnohoúrovňová debata o tématech. Deideologizace „Czech-made“ má spíše znaky politického umrtvení. Stačí se podívat na televizní a jiné debaty mezi opozičně-smluvními politiky. Ty se proměnily v nudu, v níž se za řečeným vždy skrývá něco nevyřčeného, v níž se za planými rádoby-opozičními hrozbami a argumenty vždy skrývá snaha nenarušit mocenský handl.

Široké spektrum společnosti, které se v západních demokraciích uplatňuje skrze různé politické a občanské subjekty, bylo vůdci našich největších stran víceméně vyšachováno ze hry. Nikdo přesně neví, co si vůdcové těchto stran v rámci opozičně-smluvní spolupráce skutečně dohodli, co myslí vážně, a co jenom předstírají veřejnosti. Náš stát, který se potýká s vážnými hospodářskými problémy, by ze všeho nejvíce potřeboval širokou, věcnou diskusi o tom, jak dál. Namísto toho největší „opoziční“ strana odevzdala stát do rukou svému největšímu rivalovi s tím, že má právo se historicky znemožnit. Nezbývá než doufat, že se historicky neznemožní celá Česká republika.


Lidové noviny – 19. 10. 1998

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..