Nedávný průzkum veřejného mínění naznačil, že více než tři čtvrtiny občanů by uvítaly změnu způsobu volby prezidenta z nepřímé (parlamentem) na přímou (lidem). Ačkoliv velká část občanů by zřejmě preferovala takovou změnu jednoduše proto, že se chtějí na volbě nejvyššího ústavního činitele přímo podílet, existuje i řada dalších důvodů.
Tím nejpádnějším důvodem je pohled přes naší východní hranici. Při volbě prezidenta parlamentem se totiž může stát, že v našem nevyzrálém post-komunistickém prostředí se politické strany nebudou z různých důvodů na osobě prezidenta schopny dohodnout. V současné době naší politice dominuje opoziční smlouva, v jejímž rámci by k totální paralýze, kterou známe ze Slovenska, teoreticky nemělo dojít. Není ale jasné, jak dlouho bude opoziční smlouva trvat. A není nikde psáno, že by se smluvně-opoziční strany dokázaly na osobě prezidenta domluvit.
Pokud by se domluvit dokázaly, stala by se volba prezidenta–pro změnu–fraškou. O osobě hlavy státu by totiž de facto rozhodli někde v zákulisí šéfové smluvně opozičních stran. S velkou pravděpodobností by se tak prezidentem stal jeden z nich výměnou za „protislužbu“ druhé strany. Pokud by opozičně-smluvní spolupráce měla vyústit do takové změny volebního systému, která by zúžila parlamentní stranické spektrum na pouhé dvě strany, byla by přímá volba prezidenta nezbytností. Jinak by se totiž prezidentem stával vždy kandidát té strany, která by zrovna měla politicky navrch. Občané by byli odsouzeni do role ještě pasivnější nežli té, ve které zatím v případě volby prezidenta vždy byli. Minulá volba prezidenta přitom ukázala, že mezi míněním lidu (více než šedesátiprocentní podpora pro Václava Havla) a politikařením zákonodárců (zvolení Havla až ve druhém kole rozdílem jediného hlasu) často zeje hluboká propast.
Při nepřímé volbě prezidenta je hlava státu do jisté míry zajatcem politických stran. Každá strana od prezidenta chce přinejmenším to, aby se jí nijak kriticky nedotknul. To ale není možné, neboť prezident musí tu a tam říci jasně, zda podporuje to či ono politické řešení. Řekne-li například, že je pro vstup do NATO a zároveň proti referendu o vstupu do NATO, popudí si proti sobě ty strany, které zastávají opačný názor.
V případě Václava Havla se nakonec politické strany shodly na nejvyšším společném jmenovateli pouze proto, že onen společný jmenovatel byl tak „vysoko“, že ho nebylo možné sestřelit či utopit ve stranických předsudcích. Pokud by přestala platit opoziční smlouva, a s ní spojená politická lichva, vyústila by příští volba prezidenta nepřímým způsobem do hledání neškodného, pro většinu stran přijatelného, „nadstraníka“, který by měl pramalou politickou autoritu.
Přímá volba prezidenta by nejen potlačila takovou možnost ale
dala by přímo zvolenému prezidentovi i jiný druh politického mandátu. Nebylo by přitom vůbec nutné měnit pravomoci prezidenta.
Už tím, že by prezidentův mandát nebyl odvozen od politických stran, měl by vůči nim silnější postavení. Mohl by tedy, pokud by chtěl, být i důsledně nadstranický.
Argumenty, že prezidentem by se mohl stát pouze takový politik, za nímž stojí silná a bohatá strana, jsou pravdivé jen zčásti. Podpora pouze jedné strany, jakkoliv silné, by jen stěží stačila v zemi, kde nejsilnější strany mají zhruba třicetiprocentní podporu. Není ani jisté, že v českém kontextu, v němž lidé tradičně chtějí nadstranického prezidenta, by silné ztotožnění s politickou stranou bylo kandidátovi ku prospěchu.
Bylo by proto v zájmu politických stran, aby v boji o prezidentský úřad podporovaly spíše integrující osobnosti než žhavé straníky. Takovou osobností by samozřejmě mohl být i respektovaný politik, který ale není silně identifikován s tou či onou stranou. Ale i kdyby v boji o prezidentský úřad zvítězil významný stranický politik, musel by se po zvolení svého členství ve straně stejně vzdát, pokud by chtěl být prezidentem všeho lidu.
V osobě Václava Havla měla Česká republika zatím prezidenta v mnoha směrech neobvyklého. Po odchodu Havla z prezidentského úřadu by se volba nové hlavy státu mohla snadno stát neřešitelným rébusem, pokud se nebude diskutovat o Havlově nástupci nebo se nezmění způsob volby prezidenta.
Lidové noviny – 21. 10. 1998