Posudek Evropské unie je jasným signálem, že Česká republika, kdysi miláček Západu, téměř úplně prohospodařila svůj politický kapitál. Energie, která měla být nasměrována ke splnění největšího zahraničně-politického úkolu postkomunistické éry (to jest plnohodnotné zařazení ČR v co nejkratším čase mezi ostatní evropské země), byla z velké části vyplýtvána na nesmyslné politické půtky, hašteření a podrazy všeho druhu.
V tomto kontextu nelze nevzpomenout slova místopředsedy Občanské demokratické strany Miroslava Macka, kterými obhajoval před několika měsíci uzavření opoziční smlouvy mezi jeho stranou a sociálními demokraty. Tehdy pravil, že ODS umožní ČSSD vládnout, neboť Zemanova strana má mít právo se historicky znemožnit.
Za Mackovými slovy se skrývala notná dávka cynismu opírajícího se o chorobné partajničení. Vždyť o co se v oné politické hře na historické znemožňování vlastně hraje? O pověst jedné strany nebo o pověst státu? Posudek EU, který odkazuje Českou republiku na samý chvost první skupiny zemí kandidujících na členství v EU a je i nepřímou hrozbou, že bychom se mohli propadnout do skupiny druhé, hovoří jasnou řečí: hraje se o pověst a osud nás všech.
Zemanova vláda, která vznikla na základě opoziční smlouvy, není
nezbytně o moc horší než vlády předešlé. Neznemožní se proto, že ČSSD bude (jak tvrdí ODS) vládnout levicově, nebo proto, že (jak se snaží dokazovat různí komentátoři) je neschopná. Její dilema, a tím i dilema České republiky, spočívá spíše v tom, že je vládou slabou. Když ODS existenci této vlády umožnila, nemohla vědět, zda Zemanova jednobarevná vláda bude skutečně špatná. Věděla ale, že umožňuje existenci vlády natolik slabé, že si jen těžko bude schopna poradit s nakupenými problémy.
ČSSD tuto roli přijala a slova Miloše Zemana o vládě sebevrahů znějí v tomto kontextu spíše alibisticky. Česká republika totiž nepotřebuje ani vládu slabou, ani vládu sebevrahů. Posudek EU ukazuje, že naše země ze všeho nejvíce potřebuje vládu akceschopnou, podporovanou potřebnou parlamentní většinou.
Zemanova slova o tom, že posudek EU strhl Potěmkinovu vesnici je pěkným bonmotem. Ujišťování, že rozhodně přidáme, zní optimisticky. Lze se ale oprávněně obávat, že vláda ČSSD na žádné rozhodné přidání prostě nemá sílu. Na rovině exekutivní mají sice ministři ČSSD poměrně volné ruce, ale pokud jde o prosazování legislativních změn, je vláda zcela odkázána na milost smluvní i nesmluvní opozice. Jestliže by současná konstelace politických sil měla pokračovat několik dalších let, je nepravděpodobné, že by vláda ČSSD dokázala v parlamentu prosadit stovky nových zákonů, které od nás požaduje EU. To ovšem znamená konec nadějí udržet se v první skupině kandidátských zemí, což by ve svých důsledcích mohlo znamenat vyřazení z integračního procesu na desetiletí.
Je proto v bytostném zájmu České republiky, aby se co nejrychleji
vytvořila taková většinová koalice politických sil, jejíž jednotliví aktéři podřídí své partikulární zájmy zájmu obecnějšímu–to jest co nejrychlejšímu nastolení takového tempa reforem, které zlepší naši pozici v očích EU a zároveň odvrátí hrozící vážné ekonomické problémy. Dvě největší strany po volbách konstatovaly, že takovou koalici údajně není možné dát dohromady a raději uzavřely mocenský pakt, který má ve svých důsledcích paralyzující účinky.
Většinovou koalici bylo a stále je možné vytvořit. Problémem je, že šance na účast ODS v jakékoliv nové většinové koalici, jejíž vznik by byl vyprovokován potřebou najít novu energii ve vztahu k EU, je naneštěstí poměrně malá–a to nejen proto, že ODS, jak se zdá zcela propadla sektářské výlučnosti a odmítá namáhavé koaliční kompromisy. Je tomu tak i proto, že ODS, alespoň svou rétorikou, se zejména v posledním roce stala stranou značně protievropskou. Svědčí o tom koneckonců i defensivní a vůči EU nepřátelská reakce Václava Klause na posudek EU. Zásadní reformy, které od nás EU požaduje, jako například decentralizaci státní správy, bude ODS spíše brzdit.
Destruktivní energie českého provincialismu se nyní obrátila i proti Prezidentu Havlovi, který celé roky představuje pravděpodobně naši nejdůležitější devizu ve vztahu k západním strukturám. Zejména ODS dělá vše proto, aby Havla znemožnila. V tom jí zdatně pomáhají všichni ti, kteří reprezentují české zápecnictví, a pro které je jejich momentální prospěch důležitější než osud státu. Již zmiňovaný bonmot Miroslava Macka je pravděpodobně nejlepší ilustrací toho, jak tito lidé chápou svět.
Lidové noviny – 7. 11. 1998