Zajímavější a do určité míry i důležitější nežli bylo nedávné kritické hodnocení České republiky Evropskou unií, jsou reakce českých politiků, politických stran a některých komentátorů. Je tomu tak proto, že kritika ze strany EU na adresu naší země se očekávala. V posledních dvou letech byla totiž Česká republika těžce poznamenána politickou nestabilitou a politické strany na taková témata, jakým je plnění kritérií, EU prostě neměly čas.
Optimisté možná očekávali, že zveřejnění posudku EU, který nás odkazuje až na samotný chvost první skupiny kandidátských zemí a hrozí naším propadnutím do skupiny druhé, poslouží jako ledová sprcha. Ve skutečnosti ale posudek vyvolal reakce často spíše opačné. Neposloužil dokonce ani k tomu, aby se politické strany obrátily od sebestředného vidění světa k širším perspektivám a úvahám.
Miloš Zeman v reakci na posudek obvinil bývalé vlády, zejména ty Klausovy, ze zanedbání úkolů, které naše země při přibližování k EU měla plnit. Slíbil sice nápravu, ale neřekl, jak toho jeho menšinová, a tedy velmi slabá, vláda chce dosáhnout. Václav Klaus se pro změnu pustil do bruselských úředníků, kteří jsou podle jeho mínění nejenom arogantní, ale navíc nám z různých důvodů záměrně nepřejí. Menší strany si též přihřály svou polívčičku a s vervou se pustily především do Klause.
Česká republika a její dlouhodobé zájmy zůstaly, jak už tomu v naší politice bývá, až na posledním místě. Někteří komentátoři se dokonce jali vysvětlovat, že si v otázce, zda do EU ano nebo ne, nejprve musíme udělat jasno. Argumenty tohoto typu jsou vznášeny buď z extrémně nacionalistických nebo extrémně liberálních pozic. Proč tomu tak je v prvním případě, je poměrně jasné. V případě neoliberálů je ale protievropská argumentace poněkud sofistikovanější. Ti tvrdí, že zatím vlastně nevíme, co je naším skutečným národním zájmem. Členství v EU nám údajně sebere část naší suverenity a sváže naší ekonomiku nesčetnými vazbami a polosocialistickými regulemi. Možnosti přistupovat k tržní ekonomice liberálně a ke společnosti svobodně se tak údajně značně zmenší.
Ve skutečnosti je takto nastolený problém naprosto umělý. Česká republika totiž nemá na vybranou. I kdyby naši liberálové dokázali naplnit životem všechny poučky, které kdy vyčetli z děl klasiků liberalismu (jimiž ostatně mnozí teprve před nedávnem nahradili ve svých knihovnách Marxův „Kapitál“), nebylo by nám to moc platné, kdyby měla Česká republika zůstat stranou sjednocující se Evropy. Nemůžeme prostě zůstat jakýmsi vzdorným ostrůvkem ideologicky motivovaného experimentování uprostřed rychle se sjednocujícího evropského prostoru. Nejsme ani Norskem, které si takový luxus může dovolit díky svému přírodnímu bohatství, ani Švýcarskem, které si díky historickým okolnostem dokázalo vybudovat naprosto jedinečnou pozici. Jsme chudá země, jejíž jedinou nadějí na rychlý pokrok je stejně jako v případě Irska, Portugalska či Řecka, přičlenění k EU.
Většina našich politiků tuto triviální pravdu dobře chápe. Některým se ale nelíbí, že
členství České republiky v EU zcela zákonitě umenší jejich důležitost. Česká republika přestane být jakousi pomyslnou hračkou, s níž je možné nejrůznějšími způsoby politicky žonglovat či hrát o moc a výhody. Stane se integrální součástí otevřeného a vysoce komplexního prostředí, v němž platí zákony, pravidla a v němž trh funguje většinou tak, jak má. Tedy jako organizované prostředí s etickým podtextem, jež generuje bohatství pro celou společnost. Jakým mohou být pro Evropu přínosem velikáni naší soudobé stranické politiky, z nichž jedni si pletou trh s Eldorádem pro vyvolené, zatímco ti druzí uvázli v socialistickém ideologizování na Západě používaném naposledy před desítkami let? Odpověď je jasná: téměř žádným. Generace skutečně evropských českých politiků, které bude Evropa brát vážně, musí teprve vyrůst.
Nyní jde především o to, aby generace těch politiků, která má v současnosti v rukou moc, navzdory svým nedostatkům, nepromarnila jednu z našich největších historických šancí. Jde o to, aby si tito politici uvědomili, že do historie se zapíší nikoliv tím, jak skvěle rozehrávali nejrůznější partajní mocenské hry, jaké provedli podrazy, či jaké vymysleli bonmoty. V kolektivní paměti národa zůstanou pozitivně zapsáni pouze tehdy, pokud si zavčas uvědomí, že nám ujíždí vlak ze zaostalosti k modernitě, a že pasažéry tohoto vlaku budeme pouze tehdy, pokud si uvědomíme (stejně jako Poláci či Maďaři), že v určitých oblastech je nutné alespoň na chvíli odhodit primitivní ideologizující šablony a pokusit se sjednotit okolo obecných, nadstranických zájmů.
Hospodářské noviny – 12. 11. 1998