Za posledních několik let jsme si vyslechli bezpočet výkladů předních politiků o tom, proč právě ideologie jejich strany je pro naši zemi skutečnou spásou. Na českém politickém nebi se to jen hemžilo a stále ještě hemží pojmy pravice a levice, i specifičtějšími ideologickými teoriemi a odvozenými hesly. S ideologiemi se prostě roztrhl pytel, a to podobným způsobem, jako se po sametové revoluci začalo kšeftovat s jinými mnohými věcmi. Ani nový trh s idejemi se často neřídil skutečnými principy ale pouze konjukturalismem a snahou rychle vytřískat (v tomto případě politický) kapitál. Zmatení vládlo jak na straně prodávajících tak na straně kupujících. Průměrný český člověk dodnes neví, co mnohé různé ideologie vlastně reprezentují. V tomto všeobecném zmatení pojmů se velmi dobře dařilo a daří nejrůznějším demagogům, kteří mohou bez obav kázat vodu a pít víno.
Na ideové profilaci politických stran přitom není nic špatného. I ve vyspělých demokraciích, kde je ideologické vidění světa na ústupu, nalézají politické strany ve ztotožnění se základními ideologickými proudy, svou vlastní identitu. Používají je ale spíše jen jako kompasy ukazující jim obecně směr. Žádná západní demokracie se dnes nepohybuje ode zdi ke zdi. Nikde se nevedou vášnivé ideologické diskuse. Politický diskurs se odehrává mírně nalevo či mírně napravo od politického středu okolo věcných témat.
Postkomunistické společnosti zdědily od komunismu vysoce zideologizovaný pohled na svět, který byl ale zároveň doprovázen naprostým cynismem většiny
občanů i politických aktérů, pokud šlo o podstatu marxistické ideologie. Stejně jako v mnohých jiných postkomunistických zemích se i u nás po pádu komunismu často změnila pouze znaménka. Objevily se nové ideologie, ale přistupovalo se k nim buď se stejnou dávkou cynismu nebo se stejnou dávkou fanaticismu, které jsme zažili za starých časů. Převládlo černo-bílé vidění světa. Stejně jako v morálně zdecimované společnosti nemohl hned fungovat skutečný trh či právní stát, ale spíše jen jejich parodie, zněly a znějí i ideologické tirády našich politiků jako účelové frašky.
Skrze tato falešná pozlátka ovšem občas probleskne skutečnost– panoptikum politiků (většinou mužů), jejichž nejzřetelnějšími vlastnostmi jsou často docela obyčejná touha po moci, ješitnost a nedostatek jakýchkoliv vyšších principů. V českém kontextu je pak malost porevoluční politické elity umocňována tím, že
se z období normalizace jen těžko mohly vynořit takové politické elity, jakými byli například polští či maďarští postkomunisté. Elity nekomunistické tak u nás dlouho neměly přirozené soupeře, kteří by hráli korektivní roli.
Totální zmatení pojmů a postojů zcela logicky vyústilo například v to, že kovaní „liberálové“ bez uzardění používali a někdy záměrně udržovali polosocialistické praktiky. Unie svobody, která chtěla dělat „moderní evropskou politiku“, po červnových volbách obětovala širší zájmy státu stejnému ideologizování, které zavedlo zemi do slepé uličky za vlád Václava Klause. Mobilizátoři proti levicovým experimentátorům a mobilizátoři proti pravicovým spalovačům země se pak pro změnu bez uzardění spojili s jediným viditelným cílem–rozdělit si moc.
Ideové zakotvení stran je v pořádku, pokud se opírá o hodnoty, kterým rozumí jak „prodávající“ tak „kupující“ a pokud jsou strany ochotny alespoň občas nadřadit veřejný zájem zájmům partikulárním. V postkomunistickém kontextu je ale každé vypjaté ideologizování podezřelé. Většina transformačních projektů totiž nebyla a není svou povahou ideologická. Od začátku bylo přeci poměrně jasné, odkud přicházíme a, především, kam se chceme dostat. Šifrování nutných reforem do ideologického jazyka často pouze zastírá skutečné úmysly a vzájemné osobní zášti politiků.
Primitivní ideologizace politiky způsobila, že se nikdy nepodařilo formulovat naše skutečné národní zájmy ve srozumitelném jazyce. V ideologickém handrkování byl různě deformován dokonce i ten národní zájem, který je nejjasnější: včlenit se co nejrychleji do hospodářských, politických a bezpečnostních struktur společenství moderních demokracií v euro-atlantickém prostoru. Přitom tento národní zájem je už svou povahou deideologizující. Evropská unie jasně stanoví, co od nás očekává ve většině oblastí. Úkoly, jako jsou zefektivnění práce justice, reforma státní správy, harmonizace našeho práva s právem EU, vyjasnění majetkových vztahů, či dokonce privatizace bank nejsou v tomto kontextu ničím ideologickým. Strany se samozřejmě mohou přít o důrazy, ale nikoliv o samotnou podstatu věci. Koridor, kterým musíme jít, je poměrně jasně narýsován.
Je téměř tragické, že naše politické strany nejsou schopny vystoupit ze svých ideologických a mocenských bašt a povýšit, alespoň pokud jde o integrační úsilí, zájmy státu nad své zájmy partikulární. Škodí to nejen státu ale i jim samým. Je totiž jisté, že občané by mnohem více ocenili například úsilí vytvořit většinovou vládu, jejíž různě ideově orientovaní členové by hledali konsensus nad věcnými tématy, než neustávající osobní rivality a ideologické nálepkování, které má vysvětlit proč konsensus není možný.
Lidové noviny – 3. 12. 1998