Sílící konsensus mezi částí politiků Občanské demokratické strany a Sociální demokracie, že by měl být zrušen Senát, se neopírá o realistické politické úvahy.
Je sice pravda, že horní komora zatím nepřirostla občanům k srdci, ale od okamžiku, kdy byla ustavena, je v podstatě nezrušitelná. Místopředseda vlády a Senátor Pavel Rychetský již koneckonců poukázal na to, že ke zrušení Senátu by bylo nutné přijmout ústavní zákon, který by třípětinovou většinou musel odhlasovat i samotný Senát. Je naivní se domnívat, že by Senát něco podobného udělal.
Protože si politici tuto skutečnost uvědomují, někteří navrhují, aby se o osudu Senátu rozhodlo v referendu. Už samotné vyslovení této myšlenky bude ovšem pro mnoho Senátorů tím nejpádnějším důvodem k tomu, aby zablokovali přijetí zákona o referendu. Diskuse o možném použití referenda ke zrušení Senátu by tak mohla zbytečně zablokovat vytvoření institutu, který naše země potřebuje.
Z ústavního hlediska je též diskutabilní, zda může být Ústava měněna referendem.
Referendum by v případě změn ústavy mohlo pravděpodobně mít pouze doporučující charakter. Pokud by samotné změny ústavy musely být stejně odhlasovány oběma komorami parlamentu, použití referenda by otázku další existence Senátu jen těžko vyřešilo.
Pokud se naše politické strany pustí do diskuse o další existenci Senátu, riskují též silné vnitřní pnutí. Senátoři, z nichž mnozí uvnitř vedení stran mají politický vliv, by se pravděpodobně rázně postavili proti návrhům Senát zrušit. Politické strany přitom v současnosti nemají žádnou vějičku podobnou té, kterou v roce 1992 použily k tomu, aby poslanci Federálního shromáždění odhlasovali zánik Československa a tím i zánik Federálního shromáždění. Paradoxně onou vějičkou byl tehdy právě Senát.
Zrušení Senátu by nebylo jednoduché ani z dalších důvodů. Senát v současnosti plní řadu funkcí, které nějaká instituce musí v demokratickém státě plnit. Zrušení Senátu by se tedy neobešlo bez podstatného přepisování Ústavy. Senát například zastupuje Sněmovnu v obdobích, kdy je Sněmovna rozpuštěna.
Je tomu tak proto, že i v takových obdobích musí být zajištěna kontinuita legislativní moci. Bylo by tedy nutné buď vytvořit nějakou jinou instituci, která by tento úkol plnila.
Právo Senátu vracet Sněmovně zákony je důležitým kontrolním mechanismem. I toto právo není radno kompletně zrušit, což by znamenalo, že by muselo být posíleno například právo prezidenta vetovat špatné zákony. Vezmeme-li v úvahu, že momentálně převládá spíše snaha pravomoci prezidenta dále oslabit, lze si takové řešení jen těžko představit. Podobně je tomu s právem Senátu přicházet s legislativní iniciativou. Znamenalo by zrušení Senátu, že by právo legislativní iniciativy bylo například dáno prezidentovi (tak, jak tomu koneckonců bylo v československé ústavě)?
Těchto několik příkladů jenom ilustruje, že zrušení Senátu by byl komplikovaný proces, který by se nemohl udát bez dalších rozsáhlých změn v ústavě. Přidáme-li k tomuto zjištění i všemožné politické komplikace, které by snahy o zrušení Senátu mohly vyvolat, je poměrně jasné, že současná diskuse o možném zrušení Senátu není vedena politickým realismem.
Problém Senátu bude nutné řešit nikoliv jeho zrušením ale spíše posílením jeho pravomocí tak, aby byl Sněmovně rovnocenějším partnerem. Roli Senátu by posílilo už zvýšení kvóty, které by Sněmovna musela splnit při novém hlasování o některých zákonech odmítnutých Senátem. V mnoha zemích má Senát též silnější pravomoci než Senát náš při posuzování mezinárodních smluv a jiných zahraničně-politických kroků. Například hlasování Senátu o navržených velvyslancích by mohlo výrazně umenšit snahy vybírat velvyslance podle politických klíčů. Stejně by se Senát mohl podílet na schvalování i některých dalších jmenovacích aktů, kde jde o to, aby byla zaručena co největší nestrannost a odbornost jmenovaných činitelů. Senátu by v neposlední řadě pomohlo, kdyby byl navázán na budoucí regionální podrozdělení země. Ve většině zemí, v nichž horní komory existují, je Senát nejen radou moudrých ale i reprezentantem celků, do nichž je ta která země podrozdělena. Je tomu tak dokonce i v zemích, které jsou označovány jako unitární, například ve Francii.
Ať už se diskuse týkající se Senátu vyvine jakýmkoliv směrem, je už nyní jasné, že Senát nemůže nadále existovat ve své současné podobě, pokud se nemá stát jakousi uschlou větví na jinak živém stromě české politiky. Politici by ale měli roli Senátu zvažovat z věcných hledisek a vyvarovat se populistických hesel. Nejde totiž jen o jednu ústavní instituci, ale o podobu české demokracie jako celku.
Hospodářské noviny – 14. 12. 1998