Česká republika, jak se zdá, se neodvratně propadá do krize podobné těm, kterými si ostatní postkomunistické státy východní Evropy již prošly. Důvodů této krize je mnoho, mezi ty nejdůležitější ale bezpochyby patří celková ochablost politické elity. Ta jakoby ztratila vůli a schopnost této přicházející krizi koncepčně čelit. Někteří vládní činitelé se dokonce jakoby z hloubky možné krize radují–je přeci důkazem toho, že sociální demokracie měla pravdu, když varovala před chybnou politikou předchozích vlád.
Druhá nejsilnější strana, s jejíž pomocí ČSSD vládne, sice nyní ústy svého předsedy říká, že má na řešení krize zájem, ale ještě nedávno říkala ústy jiného činitele, že vládu ČSSD umožňuje proto, aby se ČSSD mohla historicky znemožnit. Zdá se, že platí obě tato protichůdná tvrzení (i když ve skutečnosti může platit pouze jedno), neboť navzdory projevenému zájmu o osud země hodlá ODS i nadále hrát opoziční roli v parlamentu a tím blokovat možná systémová řešení krize. Skutečně odpovědná řešení, jakým by bylo například vytvoření většinové koalice, která by umožnila rychlé přijetí celé řady nezbytných zákonů (z nichž mnohé po nás koneckonců žádá Evropská unie) jsou v nedohlednu.
Namísto skutečného pojmenování příčin krize si našli smluvně-opoziční politici obětního beránka v podobě centrální banky. Nic nepomáhá, že EU poměrně přesně příčiny naší krize identifikovala a stačilo by si pouze skutečně vzít k srdci její nedávný posudek. Je příznačné, že role centrální banky není v tomto posudku nijak zpochybňována. Ta se celkem logicky vzpírá pobídkám, aby opět začala pumpovat peníze do černých děr nereformovaných podniků, v nichž už nenávratně zmizely desítky miliard korun. Jinými slovy: centrální banka se jako jediný subjekt chová skutečně tržně a odmítá slyšet na polosocialistické choutky těch, kteří se ohánějí pestrobarevnými ideologickými prapory.
Hlavním viníkem krize není neochota centrální banky pootočit kohoutkem penězovodu. Hlavním viníkem je česká politická elita, jejíž provinciální malost a egoismus dokázaly přivést do volného pádu jedinou postkomunistickou zemi, kde ke skutečné krizi nemuselo vůbec dojít. Každá země má samozřejmě pouze takové politiky, jaké si zaslouží. Není tedy možné zjednodušeně tvrdit, že ti „nahoře“ jsou jakousi izolovanou skupinou neumětelů a sobců. Vyrostli z podhoubí stejné politické kultury a tradic jako zbytek společnosti. Reflektují do značné míry obecné přesvědčení Čechů, že dějinami se lze, řečeno lidově, vždy nějak „pročůrat.“ Skutečná krize by tedy mohla být v tomto kontextu účinnou lekcí a katarzí, ale jak už napsal Adam Drda, kvalita české politické elity nezaručuje, že jí opravdu bude.
Ve slavném Formanově filmu „Hoří má panenko“ jeden z hrdinů poté, co byla rozkradena tombola na hasičském bále, rezignovaně utrousí: „Když si to lidé rozkradli, tak to pak nemají.“
Tato věta je dosti přesným obrazem naší situace. Za posledních devět let bylo rozkradeno nejenom mnoho majetku, protunelováno mnoho fondů a bank, a na politickou objednávku napumpováno mnoho peněz do podniků, které měly již dávno zbankrotovat (což je jenom jiná forma loupeže). Zcizena bylo i původní odhodlání občanů utáhnout si opasky, jakož i původní nadšení pro demokracii.
Politici, zaneprázdnění nesmyslnými ideologickými půtkami a souboji o moc, zcela promrhali společenský kapitál, který existoval. Postupující krize tedy vcelku logicky souvisí s tím, že politické elitě už jen málokdo věří. Společnost je rozdvojena na ty „nahoře“ a ty „dole“ a politická elita roztříštěna do mocichtivých bojůvek a sekt v době, kdy je nutné hledat celospolečenský konsensus a definovat, co jsou nadstranické národní zájmy. Kdyby se vše dalo vyřešit tím, že protunelovanou ekonomiku postaví na nohy lepší úvěrová politika, bylo by již nyní po starostech. Hlavním problémem je ale spíše vytunelovaná demokracie. Vyřešit tento problém, od něhož se odvozují všechny ostatní problémy, bude nekonečně obtížnější než hledání účinné hospodářské léčby.
Lidové noviny – 18. 12. 1998