Rok 1998 jenom potvrdil, že archetypy politického chování, které nezaměnitelně poznamenaly českou politiku již během takzvané první republiky (1918-38), se vynořily v podstatě beze změn i po pádu komunismu. Česká politická kultura je tak poznamenána značnou mírou provinciálnosti a sebezahleděnosti. Tyto dvě vlastnosti se pak projevují především intenzivním partajničením, které vyúsťuje v politické hašteření a konflikty, jimž chybí zájem o obecné zájmy státu či výrazné přesahy k okolnímu světu.
S tím, jak během roku 1998 sílily indicie, že se Česká republika
propadá do hluboké hospodářské a politické krize, existovala naděje, že česká politická elita se bude snažit najít společný jazyk a nebo, že dojde ke generační změně, která by mohla mít
pozitivní účinky. Ve volbách v červnu 1998 se ale ukázalo, že česká společnost není připravena na to, aby vystřídala politiky transformační éry (z nichž mnozí nesou přímou odpovědnost za bědný stav hospodářství) politiky mladšími.
Vláda Josefa Tošovského vnesla do české politiky alespoň na šest měsíců jiný styl. Ubylo bezduchého stranictví a vláda se snažila zabývat věcnými úkoly. Bylo to dáno i jejím složením, které bylo vynuceno okolnostmi. Skutečnost, že na konci roku 1997 nebylo možné sestavit vládu plně stranickou, umožnila to, že Tošovského vláda byla vládou politickou jen zpola. Její druhou půlku tvořili nestraníci.
Velké politické strany ale považovaly Tošovského vládu za smrtelné nebezpečí pro sebe samé. Co kdyby se ukázalo, že vládnutí je možné se zhostit bez toho, aby byly politické a ekonomické úkoly zbytečně ideologizovány? Zejména Občanská demokratická strana, v čele s Václavem Klausem, vedla proti Tošovského vládě nesmiřitelnou válku během celého jejího působení.
Klaus opakovaně narážel na údajnou zálibu Prezidenta Havla v nepolitické politice i na jeho údajnou nedůvěru ve stranický systém. Ve skutečnosti Havel nikdy stranický systém, jako základní pilíř demokracie, nezpochybňoval. Kritizoval vždy především právě českou politickou kulturu, v níž strany většinou
ignorují skutečnost, že politika není jen bojem o moc ale též péčí o věci veřejné.
Sociální demokraté, ačkoliv vládu Tošovského umožnili s tím, že má vést zemi k předčasným volbám, vládě činnost též nijak neulehčovali. I oni cítili, že úspěšná polopolitická vláda s pravicovým nádechem by mohla pro ně znamenat nebezpečí.
Červnové volby vrátily českou politiku k jejím tradičním vzorcům chování. Zvítězily velké strany, které okamžitě začaly varovat prezidenta, že nesmí vůbec pomýšlet na řešení povolebního patu tak, že by obešel politické strany. Havel to neměl v úmyslu. Výsledky voleb plně respektoval. I přesto se stal
terčem nevybíravých útoků, když se pokoušel pomoci zformovat většinovou vládu vedenou ČSSD, s účastí lidovců a Unie svobody.
Velké politické strany byly obdobím Tošovského vlády natolik traumatizovány, že by nejraději zformovaly vládu bez prezidentovy účasti. Když padla možnost zformovat koaliční vládu ČSSD, lidovců a Unie svobody (kterou ostatně navrhl a prosazoval zpočátku především předseda ČSSD Miloš Zeman), uchýlily se dvě největší strany k takzvané opoziční smlouvě, která umožnila ČSSD vládnout s podporou ODS. Ačkoliv je smlouva oficiálně nazývána paktem o stabilizaci politického prostředí, ve skutečnosti byla a je smlouvou o dělení politické moci mezi dvě největší politické strany.
Smlouva tak dovršila proces takového zpartajničení českého politického života, ve kterém jde pouze o moc politických stran, nikoliv o zájmy státu. Výsledkem je slabá menšinová vláda, která
nemá sílu na to, aby prosadila v parlamentu zákony, které Česká republika musí přijmout, pokud chce splnit požadavky Evropské unie a vybřednout s ekonomické krize. Zdali přicházející krize může mít katarzní účinek (tak, jak se to stalo v Polsku a Maďarsku), není naneštěstí vzhledem k české politické kultuře vůbec jisté.
Svobodné slovo – 22. 12. 1998