K mnohým evropským kritiků americko-britského zásahu v Iráku se připojili i někteří čeští politici a komentátoři. Mohli jsme si tak, kromě příkrých odmítnutí celé akce, vyslechnout či přečíst i úvahy o tom, že Američané útok na Irák špatně zvážili, či špatně provedli. Američané prý nerozumí oblasti Blízkého východu. Mnohé bylo řečeno o Rusku, zejména o tom, jak ruský hněv může změnit geopolitickou rovnováhu.
Jistě: útok na Irák mohl být proveden jinak, lépe, s větším citem pro blízkovýchodní reálie. Jisté je též to, že pokud by rozhodování bylo ponecháno na Evropě či OSN, neudál by se vůbec–a to nikoliv proto, že by to bylo dobře. Neudál by se proto, že ani sjednocující se Evropa ani OSN by k takovému útoku nenašly vůli, dokud by nebylo pozdě. Namísto toho by mezinárodní společenství se Saddámem dále „vyjednávalo“, což v tomto případě lze přeložit též jako „nechat se vodit za nos“.
Kdyby U.S.A. a Velká Británie k útoku nepřistoupily, s velkou pravděpodobností by došlo k následujícímu vývoji. Postupně by začaly povolovat hospodářské sankce proti Iráku. Pokud by k takovému kroku nedošlo oficiálně, postaraly by se o porušování mezinárodních sankcí země, které v Iráku vidí výhodného obchodního partnera. Saddám by tak nerušeně pokračoval v budování arsenálu zbraní hromadného ničení a konvenčních sil.
Není pochyb o tom, že v určitém okamžiku by se opět odhodlal k tomu, aby napadl své sousedy. Když tak učinil v roce 1990, bylo mezinárodní společenství schopno se zmobilizovat a Saddáma na začátku roku 1991 porazit. K mobilizaci by jistě došlo i tentokrát–i když stejně jako v roce 1990 až na poslední chvíli. Ovšem tentokrát by Saddám možná poslal západním „agresorům“ malou nadílku v podobě raket naložených biologickými či chemickými zbraněmi.
Je jisté, že Evropané i celý svět by v případě takového útoku, který by jenom v Evropě mohl zabít miliony lidí, rozhořčeně poukazovali na neschopnost U.S.A., coby jediného akceschopného mezinárodního četníka, takové katastrofě včas zabránit. Jinými slovy: váha odpovědnosti za včasné provedení preventivního útoku leží na Spojených státech zrovna tak jako jejich případná neschopnost Saddámovi zabránit v rozpoutání ničivé války.
Je samozřejmě možné argumentovat, že letecké nálety na Irák nic nevyřešily. Saddám zůstává a opět se pustí do budování svého zbrojního arsenálu. Zničení jeho některých zařízení ale přinejmenším oddálilo okamžik, kdy bude schopen rozpoutat další válku. Už z tohoto hlediska nálety měly smysl a chytrácké
úvahy o tom, jak to měly Spojené státy všechno udělat jinak,
znějí poněkud licoměrně. Kdyby totiž měla být cílem útoku porážka Saddáma a nastolení nového režimu, muselo by dojít k velké pozemní ofenzívě. K té ovšem U.S.A. těžko najdou potřebné spojence přinejmenším do té doby, dokud sousedům Iráku (a nebo dokonce Evropanům) nezačnou padat na jejich hlavní města Saddámovy rakety.
Spojené státy v tomto století dvakrát zachraňovaly Evropu, když Evropané–kteří se tak rádi dívají na U.S.A. svrchu –rozpoutali světové války. Bez americké asistence by se ještě nyní pravděpodobně vedla ničivá válka v Bosně a možná i v dalších částech Balkánu. Evropané budou ovšem Americe i tak radit, jak se to všechno dalo udělat lépe nebo úplně jinak.
Reakci Ruska na americký útok nelze samozřejmě podceňovat. I když se dnes jedná ekonomicky a politicky o zemi třetího světa, zůstává vojenskou supervelmocí. Pokud jde ale o zásadní rozhodnutí, nemohou se Američané na reakce Ruska příliš ohlížet. Je totiž již dopředu předvídatelné, že Rusové budou stát v opozici vůči jakémukoliv kroku, který dává smysl. Činili tak v Bosně, činí tak i v případě Iráku. Zahraniční politika Ruska se stále více podřizuje požadavkům nacionalistů a komunistů. Jedinou možnou politikou U.S.A. je stejně jako v případě Sovětského svazu nikoliv hledání zbytečných kompromisů ale obhajoba toho, co považují za správné. V tomto století se totiž zatím téměř vždy ukázalo, že to, co U.S.A. za správné považovaly se nakonec jako správné ukázalo–a to především pro nás Evropany.
Lidové noviny – 23. 12. 1998