Vítězství stranictví na národními zájmy

V uplynulém roce na povrch s razancí vykvasily nejen nejrůznější post-komunistické neduhy, strukturální problémy zaviněné polovičatými reformami, ale i tradiční negativní archetypy českého politického chování. Souběh těchto jevů předznamenal začátek krize, která se bude dále prohlubovat v roce příštím, pokud česká politická reprezentace nebude schopna rozhodným způsobem zasáhnout. Stav české politiky na konci roku 1998 ale dával malé naděje, že politici budou něčeho podobného schopni.

Události na začátku roku 1998 naznačovaly, že by politici nejvíce spjatí s různými neduhy transformační éry, mohli být vystřídáni novu politickou generací. Kdyby se tak stalo, česká politika by se možná stala méně ideologickou, méně konfrontační a méně personifikovanou a vydala by se směrem k pragmatickému, věcnému pojetí politiky moderní Evropy.

Vláda Josefa Tošovského, která byla vytvořena jako vláda přechodná, se snažila do politiky vnést nový styl. Ubylo především bezduchého stranictví, což bylo dáno především polopolitickým složením vlády. To bylo vynuceno okolnostmi poté, co se po zhroucení bývalé koalice na konci roku 1997 ukázalo, že není možné sestavit vládu plně politickou. Velké politické strany ovšem považovaly Tošovského vládu za nebezpečí pro sebe samé, a to nejen proto, že v ní byl oslaben stranický princip.

Zejména Občanská demokratická strana vedla proti Tošovského vládě nesmiřitelný boj. Prezident Václav Havel byl obviňován z toho, že vláda byla výsledkem jeho údajné záliby v nepolitické-politice. Ve skutečnosti Havel nikdy nezpochybňoval stranický systém jako základní pilíř moderních demokracií. Šlo mu především o chování politických stran, které přispěly k ekonomickým a politickým problémům svým neustálým nadřazováním úzkých stranických zájmů zájmům obecným.

Vystřídáni vlády Václava Klause vládou Tošovského mohlo a mělo posloužit k hluboké reflexi minulých chyb. Ta se však buď vůbec nekonala a nebo byla zúžena na laciná partajní hesla typu „spálená země“ či různé teorie spiknutí. Předvolební boj se tak nesl v duchu starých ideologických klišé. Výrazně negativní roli sehrála především předvolební strategie ODS, která postavila svou kampaň na svérázné interpretaci událostí z konce roku 1997, v nichž dominovala snaha vykreslovat Václava Kaluse jako politického mučedníka.

Volby v červnu 1998 ukázaly, že česká společnost není připravena na výrazné změny. Ačkoliv Tošovského vláda si počínala dobře a odcházela s vysokou popularitou, občané dali nakonec hlas tradičním vzorcům politického chování. Dvě největší strany okamžitě po volbách začaly varovat prezidenta, že nesmí vůbec pomýšlet na řešení případného patu vytvořením nepolitické vlády.
Havel neměl nic takového v úmyslu. Výsledky voleb respektoval a snažil se pomoci řešení preferovanému Milošem Zemanem–to jest koalici ČSSD a lidovců, s účastí či podporou Unie svobody.

Tím, že se takovou koalici nepodařilo nakonec vytvořit, je vinno nejenom ideologizování Unie Svobody, ale i vítězství stranicko-mocenského uvažování v řadách ČSSD a ODS nad skutečnou starostí o věci veřejné. Takzvaná opoziční smlouva je a zůstane především dohodou o dělení politické moci. Spadá do kategorie nestandardních, extraparlamentním mechanismů, jakými byla prvorepubliková velká pětka či poválečná Národní fronta, na které česká společnost nakonec vždy doplatila.

Smlouva dovršila proces totálního zpartajničení českého politického života v tom smyslu, že v politice již téměř vůbec nejde o zájmy společnosti ale jen o zájmy stran a jejich lídrů. Výsledkem je slabá menšinová vláda jedné strany, která nemá sílu, aby v parlamentu prosadila ty zákony, které jsou v zájmu řešení ekonomické krize či našeho přibližování k Evropské unii.

Obecně lze říci, že v roce 1998 se v plné síle se vynořily archetypy politického chování, které byly typické pro českou politiku již během první republiky, jako jsou značná míra provinciálnosti, sebezahleděnosti a s nimi spojeného intenzivního partajničení neschopného reflektovat národní zájmy či dění v okolním světě. V kontextu tohoto negativního vývoje poněkud bledne i jediný skutečný úspěch, kterého Česká republika v roce 1998 dosáhla–téměř definitivní stvrzení našeho budoucího členství v NATO.


MF Dnes – 30. 12. 1998

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..