Na začátku roku 1998 se zdálo, že pád Klausovy vlády, k němuž došlo vprosinci roku předchozího, poslouží jako katarze, která povede k
zásadnímu přeskupení politických sil. Ohroženy se zdály být zejména
představitelé těch politických stran, které po šest let stály v čele
transformačních procesů. Klausova vláda koneckonců padla především
proto, že reformám došel dech, a že pravicová koalice se byla stále
méně schopna shodnout na tom, jak dál. Ukázalo se též, že politické
strany, které stály v čele transformačního procesu, byly ne vždy
schopny odolat pokušení korupce, o níž se veřejnost začala dozvídat
prostřednictvím zpráv o tajemných sponzorech a podivných praktikách
financování stran, včetně údajné existence kont v zahraničí.
Česká republika stála před několika složitými dilematy. Na
jedné straně bylo nutné vytvořit vládu, která by zemi dovedla alespoň k
předčasným volbám, ale zároveň to nemohla být vláda pouze udržovací–už
proto, že v první polovině roku bylo nutné přijmout některá opatření,
která od nás vyžadovala Evropská unie a NATO. Bylo též jasné, že důvody
zpomalení reforem a klesající hospodářské výkonnosti jsou strukturální,
a že k jejich řešení bude nutné nejen utahování opasků ale i nové kolo
reforem. Jak ale přesvědčit občany o nutnosti takových reforem, když
transformační étos ze společnosti vyprchal už okolo roku 1995? A proč
by měli být občané ochotni si utahovat opasky pět let poté, co k
takovému utahování dali mandát první Klausově vládě?
Pád Klausovy vlády byl sice mnohými očekáván, ale přesto způsobil šok.
Ukázalo se v plné nahotě, jak politicky nezralá je česká společnost. I
když demokratické mechanismy zafungovaly dobře, ve společnosti vládl po
několik týdnů zmatek. Pád vlády byl nejen první zkušeností tohoto druhu
od roku 1989, ale byl navíc spojen s pádem muže, který dokázal značnou
část společnosti přesvědčit o své nepostradatelnosti. Hloubka krize též
ukázala, že občanská společnost je v České republice ještě stále
nerozvinutá — pod povrchem politiky zelo prázdno. Už proto bylo vše,
co se dělo na konci loňského a na začátku letošního roku jakoby
groteskně zveličeno. Normální demokratická procedura, jakou pád špatné
vlády nepochybně je, tak byla extrémně zpolitizována a odehrávala se
zpočátku
v prostředí obecné hysterie.
Ani pád Klausovy vlády ani rozštěpení jeho Občanské demokratické strany
nebyly pro Klause důvodem k hluboké sebereflexi. Tu nahradily teorie
spiknutí a tirády o takzvaném sarajevském atentátu. Klaus velmi dobře
pochopil, jak nezralá je naše politická kultura. Uvědomil si, že
vytvoření mýtu politického mučedníka, kombinovaného s varováními o
nástupu levicového nebezpečí, je tou nejschůdnější cestou zpět na
politické výsluní.
Politické strany
Základní příčiny úpadku českých reforem nebyly nikdy politickými
stranami skutečně analyzovány. Sociální demokraté, kteří k tomu jako
největší opoziční strana měli po pádu Klausovy vlády skvělou
příležitost, zůstali na úrovni laciného ideologizování. Jejich bonmoty
o „spálené zemi“ byly už svou radikálností pro mnoho občanů
kontraproduktivní. Unie svobody, zformovaná těmi bývalými politiky ODS,
kteří chtěli svým odchodem z ODS údajně protestovat proti temným
finančním praktikám strany, nikdy nedokázala přesně vysvětlit , proč
vlastně vznikla. Její představitelé, včetně předsedy US Jana Rumla,
nebyli ochotni nebo schopni svá tvrzení podepřít konkrétními argumenty.
Ruml nebyl nikdy schopen vysvětlit, proč už dále nechtěl spolupracovat
s Václavem Klausem. Namísto toho, aby se strana jasně profilovala proti
ODS (ze které a proti které vznikla), Ruml začal již několik týdnů po
vzniku US mluvit o možné povolební koalici s ODS.
Takové jednání bylo samozřejmě pro mnoho voličů naprosto
matoucí. Po raketovém startu tak začaly preference US zákonitě opět
klesat. Průměrný volič pravicových občanských stran si totiž nemohl
vybrat ze dvou jasně rozdílných filozofií. Namísto toho měl spíše na
vybranou mezi ODS 1 a ODS 2. Výhodou té Klausovy bylo, že navzdory
finančním skandálům byla již zavedenou firmou. Navíc měla v čele
politického stratéga, vedle kterého politici US vypadali občas jako
amatéři. Klaus pochopil, že má-li ODS uspět v předčasných volbách, musí
spoléhat na jasná hesla a tah na branku.
Po poděbradském sjezdu v prosinci 1997 se ODS stala v podstatě sektou.
Více než kdykoliv před tím se stala stranou Václava Klause. Vše, co
strana dělala mezi poděbradským sjezdem a předčasnými volbami, většinou
přímo souviselo s Klausem osobně. V politickém zmatku, který byl
vytvořen pádem Klausovy vlády a posléze čekáním na předčasné volby,
byla silná identifikace s Klausem pro stranu výhodou. Mnozí z voličů,
kteří stranu opustili na začátku roku, se k ní začali postupně vracet.
ODS nabízela jednoduché recepty, zašťiťované mužem, který vsadil vše na
to, aby vytvořil obraz ukřivděné politické oběti. To, že ostatní
politické strany, zejména US, zcela selhaly v objasňování příčin krize,
která vedla k pádu Klause, Klausovi otevřely dveře zpět na politické
výsluní.
Obecně se politické strany příliš nezměnily. Zůstaly poměrně
uzavřenými baštami, v nichž hraje rozhodující roli hrstka partajních
lídrů. Ačkoliv jedním z důvodů krize, která vyprovokovala pád Klausovy
vlády, bylo přepjaté ideologizování a partajničení, politické strany
nebyly před předčasnými volbami schopny voličům nabídnout věcná řešení
akumulovaných problémů. Nebylo to tím, že by se strany takovými
problémy neobíraly a nehledaly řešení. Bylo to spíše tím, že všechny
takové recepty na řešení problémů se utápěly v jalovém ideologickém
slovníku. Ačkoliv strany zůstaly poměrně slabé, pokud jde o počet
jejich členů, podržely si obrovskou moc a vliv.
Tošovského vláda
Vláda Josefa Tošovského, který byl do čela vlády povolán z postu
guvernéra Národní banky, byla světlým bodem v celkovém politickém a
ekonomickém marasmu roku 1998. Tošovský využil příležitosti, která se
mu naskytla k tomu, aby do vlády jmenoval řadu mladých politiků, jako
jsou Michal Lobkowitz, Vladimír Mlynář, Martin Bursík nebo Cyril
Svoboda. Vláda si počínala dělně a profesionálně.
Částečná nepolitičnost Tošovského vlády byla způsobena více
jejím mandátem než jejím složením. To, že se vláda zavázala vésti zemi
k předčasným volbám, znamenalo, že její mandát byl politicky, časově, a
i věcně omezený. Byla vytvořena především proto, že politické strany
nebyly po pádu Klausovy vlády schopny vytvořit vládu takzvaně politicky
plnohodnotnou. ODS se rozštěpila a lidovci i ODA jednoznačně odmítly
spolupracovat s Klausovou nereformovanou ODS. Sociální demokraté se na
vytvoření vlády odmítli podílet a požadovali předčasné volby.
Navzdory tomu, že Tošovský na sebe vzal nevděčný úkol, aby on a
jeho vláda pomohli České republice překlenout velmi složité období, ODS
vedla proti vládě nemilosrdný útok. Při hlasování o důvěře hlasovala
proti vládě a později podrobovala její kroky opakované kritice. Jedním
z mnoha mýtů, které před předčasnými volbami vzešly z lůna ODS, bylo i
tvrzení, že jmenováním Tošovského vlády sledoval Prezident Václav Havel
své vlastní politické cíle a nerespektoval výsledky voleb z června
1996. Nejenže prý vycházel z principů nepolitické politiky ale pomohl
do vlády i politikům s ním osobně spřízněným. ODS nikdy ovšem
nevysvětlila, jak by bylo za daných okolností možné zformovat vládu
plně politickou–například vládu vedenou ODS.
I když Tošovského vláda se teoreticky mohla omezit jenom na pasivní
udržování chodu země, přijala během svého působení řadu důležitých
opatření. Podstoupila například parlamentu sérii bezpečnostních zákonů,
které naše země potřebuje k tomu, aby mohla být členem NATO. Koneckonců
i samotná ratifikace našeho členství v NATO se udála během působení
Tošovského vlády. Vláda též vypravovala výhled vývoje českého
hospodářství ve světle našeho přičleňování k EU. Nebála se přijmout i
některá nepopulární opatření, jako byla deregulace cen energií.
Ačkoliv vláda byla připravena spolupracovat s parlamentem na vyvolání
předčasných voleb prostřednictvím platných ústavních metod, parlament
nakonec raději přijal jednorázový ústavní dodatek vyvolávající
předčasné volby. Obecně bylo během prvních měsíců roku 1998 stále
zřejmější, že se Ústava v krizových situacích ne vždy osvědčila. Již v
tomto období začal vznikat konsensus, že Ústavu bude nutné opravit.
Volby
Pravděpodobně nejdůležitějším poselstvím červnových voleb bylo,
že z parlamentu zmizeli extrémně-pravicoví Republikáni a do parlamentu
se neprobojovala ani populistická strana důchodců. Dalším důležitým
výsledkem bylo vítězství ČSSD, což byla po pádu Klausovy vlády další
nová demokratická zkušenost. Často se argumentuje, že červnové volby
skončily politickým patem, ale není tomu tak. Strany označující se jako
pravicové mohly zformovat většinovou vládu, kdyby byly schopné najít
společný jazyk.
Nabízely se i další většinové koalice, které by ovšem šly přes
politický střed. Nejlogičtější se zdála být koalice ČSSD a lidovců s
podporou nebo přímou účastí US, kterou preferoval předseda ČSSD Miloš
Zeman. Jednání o této koalici ovšem selhala na neochotě US
spolupracovat s ČSSD. Ukázalo se, že strany, s výjimkou lidovců, zatím
nejsou schopny překonat své ideologické předsudky a najít společného
jmenovatele na základě řešení věcných problémů.
ODS i ČSSD, které proti sobě vedly před volbami nesmiřitelný politický
a ideový boj, sice nakonec uzavřely dohodu, která umožnila menšinovou
vládu ČSSD, ale ani tato dohoda nebyla uzavřena za účelem věcného,
neideologického řešení problémů země. Byla především dohodou o dělení
moci, jakož i dohodou o společné strategii k potlačení vlivu malých
stran.
Zejména ODS dala jasně najevo, že je unavena takovými běžnými
demokratickými praktikami, jakými je hledání koaličního konsensu.
Místopředseda ODS Miroslav Macek popsal filozofii jeho strany výstižně,
když řekl, že ODS umožnila ČSSD vládnout, neboť ta má právo se
„historicky znemožnit“. Problémem bylo a je, že
prohlubující se krize, na jejíž řešení je menšinová (navíc nezkušená)
vláda slabá, hrozí znemožněním České republiky jako takové. České
strany tak znovu ukázaly, že jejich hlavním zájmem jsou především ony
samé.
ODS i ČSSD tvrdily, že uzavření opoziční smlouvy (jak dohodu mezi oběma
stranami pojmenoval Václav Klaus), bylo jediným možným řešením patové
situace po volbách. Ve skutečnosti ČSSD se ani nepokusila o druhé kolo
jednání s různými stranami za účelem vytvoření většinové vlády. ODS na
možnost jednat o sestavení vlády po neúspěchu ČSSD abdikovala uzavřením
opoziční smlouvy. Hlavní překážkou vytvoření většinové vlády s
pravicovými stranami byl Václav Klaus. Taková vláda by totiž
pravděpodobně byla možná bez Klausovy (a Luxovy a Rumlovy) účasti ve
vládě. ODS se ovšem stala do té míry stranou Klause, že takové řešení a
priori odmítala.
Opoziční smlouva byla nejen odplatou ODS vůči „nevděčným“ malým
stranám. I z hlediska politické strategie byla pro ODS velkým úspěchem.
Strana dostala důležité státní funkce, zbavila se odpovědnosti za chod
státu (jehož ekonomický propad bude ještě nějakou dobu pokračovat), a
zároveň může hrát roli opozice.
I když ODS i ČSSD tvrdí, že opoziční smlouva je mezi občany populární,
komunální a senátní volby v listopadu 1998 naznačily spíše něco jiného.
Čtyřkoalice malých stran (US, lidovci, ODA a Demokratická unie) v
senátních volbách získala více křesel než ODS a ČSSD dohromady. Ačkoliv
se čtyřkoalici nepodařilo zabránit tomu, aby si ODS a ČSSD udržely
ústavní většinu (a nemohly tak měnit ústavu bez konzultací s ostatními
stranami), volby byly jasnou porážkou obou velkých stran. Argumenty, že
volby neměly skutečnou vypovídací hodnotu, neboť se jich účastnilo jen
asi 25 procent voličů, jsou liché. Daný volební výsledek při nízké
volební účasti totiž též znamená, že obě velké strany prostě nebyly
schopny své voliče zmobilizovat.
Jasné vítězství nezávislých kandidátů v komunálních volbách, v
kombinaci s nízkou volební účastí, znamená, že legitimita politických
stran jako takových je v České republice značně otřesena. Voliči se na
strany dívají s despektem, stejně jako na politiku obecně. Neschopnost
povznést se nad bezobsažné konflikty, navíc často vysoce
personalizované, je jednou z příčin, proč prestiž politických stran
klesá. Vítězství čtyřkoalice v senátních volbách přitom naznačilo, že
voliči oceňují i prostou schopnost dohodnout se.
Kde jsme, kam jdeme?
Na konci roku 1998 je Česká republika v nejhorší situaci od roku
1989. I když se hospodářství v prvních letech po pádu komunismu
propadalo více než nyní, ve společnosti tehdy existoval pozitivní étos
a naděje. Dokonce i přesto, že v roce 1998 Česká republika víceméně
dokončila přistupování k NATO a její přijetí už je spíše jen
formalitou, a přesto, že s Českou republikou byly oficiálně zahájeny
rozhovory o přijetí do EU, je celková atmosféra v zemi špatná.
Ukázalo se, že naše země zatím nemá politické elity, které by dokázaly
překročit stín českého provincionalismu a zápecnictví. Prezident Havel,
který po dlouhá léta vedl boj právě proti těmto jevům, byl v roce 1998
politicky oslaben nejen spojenectvím ODS a ČSSD ale i sérií onemocnění
a tím, že se média soustředila na jeho osobní život.
V současnosti neexistuje politická síla, která by byla efektivně
reagovat na nepříznivé hospodářské trendy či na stupňující se kritiku
EU. Do roku 1999 tak Česká republika vstupuje s tím, že negativní
trendy se budou spíše prohlubovat, pokud se nepodaří vytvořit širokou
koalici politických sil sjednocenou nutností věcně řešit nahromaděné
problémy. Pokud taková koalice vytvořena nebude, je možné že Česká
republika v roce 1999 zažije krizi podobných rozměrů, jakými si před
námi prošly všechny ostatní postkomunistické státy.
Nová Přítomnost – leden 1999