V souvislosti s prohlubující se ekonomickou krizí a negativním posudkem Evropské unie se v posledních týdnech vynořilo mnoho úvah o nutnosti vytvořit většinovou vládní koalici. Je totiž stále jasnější, že slabá menšinová vláda nebude schopna nastartovat skutečné reformy, zvláště pak ty, které vyžadují přijetí nezbytných zákonů. Několik set nových zákonů od nás vyžaduje i EU.
Pokud jde o možnost vytvoření většinové koalice, politická aritmetika je poměrně jasná. Vyloučíme-li z úvah o většinové vládě komunisty, zbývají čtyři možné koalice: koalice ODS, KDU-ČSL a US, velká koalice ODS a ČSSD, pravo-levá koalice ČSSD, KDU-ČSL a US, či vláda „národní spásy“, v níž by byly zastoupeny všechny čtyři demokratické strany.
Uvnitř všech těchto možných koalic by existovaly různé zdroje vnitřního pnutí, ale všechny by též mohly použít stejného sjednocovacího motta: úsilí úspěšně a včas splnit podmínky členství v EU. Ať už je totiž postoj jednotlivých stran k EU jakýkoliv, všechny souhlasí s již deklarovaným cílem České republiky stát se do několika let členem EU. Zajištění členství v EU je bezpochyby největší historickou výzvou od pádu komunismu.
Úkoly, jejichž splnění od nás EU žádá, jsou ve své postatě většinou neideologické. Například zefektivnění práce justice či reforma státní správy nejsou úkoly ani „pravicové“ ani „levicové“. Všechny demokratické politické strany by tedy poměrně snadno mohly najít společnou řeč v mnoha oblastech, pokud by tak skutečně chtěly učinit. V těch oblastech, kde se výrazněji liší díky svému ideologickému postavení na pravo-levé škále, by musely hledat kompromisy.
Jakákoliv z možných většinových koalic by mohla tedy být jakousi „koalicí pro Evropu“. Občanům by bylo toto společné motto každopádně srozumitelnější, než mnohé současné ideologické rozpory. Ty jsou totiž většinou buď nesmyslné nebo umělé. Je samozřejmě důležité, jaká bude míra účasti státu v ekonomice a jiných oblastech, ale většina požadavků EU je spíše technicko-právního rázu a s ideologickými pohledy na svět má málo společného.
Není náhodou, že mnohé z toho, co po nás požaduje EU je též zároveň tím, co musíme udělat,pokud chceme, aby Česká republika vybředla ze současných problémů. Transparentnost právního řádu, vymahatelnost práva, restrukturalizace podniků, privatizace bank, či reforma státní správy jsou úkoly, na nichž by se politické strany různého ideového zaměření mohly shodnout bez zbytečného
ideologizování. Naším největším současným problémem není, že by existovaly skutečně nepřekonatelné ideové bariéry, ale že existují bariéry, jako jsou osobní záště, politikaření, či zbytečná politizace téměř všeho. Všechny tyto neduhy souvisí s tím, že politické strany chápou politiku vesměs pouze jako boj o moc a výhody, nikoliv jako starost o věci veřejné.
Je jasné, že ne ve všech čtyřech možných koalicích by se mohlo motto „koalice pro Evropu“ uplatnit stejným způsobem. ODS je například nejenom poněkud euroskeptická, ale též přímo nesouhlasí s některými základními požadavky EU, jako je decentralizace České republiky. Stojí v opozici i vůči takovým běžně existujícím institutům moderních demokracií, jakými jsou ombudsman či referendum.
V některých případech by hrály roli i osobní vztahy a priority. Lze si například jen ztěží představit, že Václav Klaus by byl ochoten fungovat jako ministr financí ve vládě velké koalice vedené Milošem Zemanem. A lze si jen ztěží představit, že někteří z politiků bývalé koalice by byli ochotni opět vstoupit do vlády vedené Klausem. Jmenovat do vlády pouze takové politiky, kteří jsou schopni vzájemně konsensuálnějšího přístupu, by se zase jen těžko setkalo s pochopením stranických špiček. Je tedy jasné, že vytvoření většinové koalice bude narážet na typické neduhy české politické kultury. Zároveň je ale jasné, že pokud se tyto neduhy nepodaří překonat, doplatí na to nejen všichni občané ale nakonec i samotní politici.
Hospodářské noviny – 7. 1. 1999