Je jisté, že výzva Václava Klause prezidentu Havlovi k dialogu nad závažnými společenskými a hospodářskými problémy země vyvolá u mnohých pozorovatelů a politiků stejnou skepsi, jakou vyvolaly nedávné Klausem iniciované schůzky s ostatními politickými činiteli svolané za stejným účelem. Určité skepsi se nelze divit, neboť se koneckonců jedná o politika, který před půl rokem stál v čele společnost rozdělující politické „mobilizace“, a který zatím nedokázal kriticky reflektovat chyby, kterých se on sám a jeho strana dopustili v transformačním procesu. Na věrohodnosti poslední Klausově výzvě nepřidává ani jeho snaha svalovat vinu za akumulované hospodářské problémy na centrální banku ani způsob, kterým se snažil manipulovat vyznění schůzky s předsedou vlády, guvernérem centrální banky, a předsedou odborů a později též schůzky s předáky parlamentních stran.
Přesto by bylo špatné nejnovější iniciativu Václava Klause i jeho případné další výzvy k dialogu s ostatními politiky přes stranické hradby paušálně odmítnout. Ať už jsou jeho motivy jakékoliv (nebo, ať už mu jeho političtí protivníci jakékoliv motivy podsouvají), předseda poslanecké sněmovny poměrně přesně vystihnul sílící poptávku společnosti po hledání politického konsensu, který vyvede zemi z krize. Už v tomto ohledu je opět o krok napřed před svými politickými rivaly a znovu ukazuje, že v roli politického stratéga nemá na české politické scéně konkurenci.
Bylo by špatné zesměšňovat Klausovy iniciativy by jako akty politického utilitarismu. Koneckonců každý politik má ke svému jednání různé důvody. To, že si tou či onou akcí politik i jeho strana chtějí polepšit u voličů, je důvod naprosto legitimní. I když politik reaguje na společenskou poptávku ze sobeckých důvodů, může často udělat dobrý skutek. Pokud se za Klausovými výzvami k dialogu o nakupených problémech též skrývá opravdová starost o stav země, o to lépe.
Klausovy výzvy k dialogu plně zapadají nejen do novoročního poselství prezidenta Havla o nutnosti bořit nejrůznější sociální a politické zdi, které v České republice vznikly od pádu komunismu. Předseda poslanecké sněmovny koneckonců Havlovu výzvu k boření zdí výslovně zmiňuje v dopise adresovaném prezidentovi. Jeho iniciativy z posledních týdnů jsou i plně v kontextu opakovaných výzev Havla, aby se politické strany pokusily více reflektovat obecné zájmy na úkor úzkých zájmů vlastních. Už z tohoto důvodu jsou nabídky dialogu vítanými gesty, i kdyby výsledky takového dialogu neměly nakonec účinná řešení přinést.
Schopnost společnosti vymanit se z krize často záleží i na jevových a psychologických faktorech. Už jenom gesta politiků, že se nemíní nadále pasivně smiřovat s „blbou náladou“, mohou s blbou náladou skoncovat. Pozitivní účinek může mít už to, že ne každá iniciativa politických rivalů je okamžitě smetena se stolu jako úskok či snaha levně zaskórovat i voličů. Vidí-li občané, že ti „nahoře“ se spolu snaží domluvit, jsou schopni se účinněji aktivizovat i oni.
Je načase si uvědomit, že nesmyslné politické bitvy o nic, virtuálně-mediální přestřelky a prázdné ideologizování jsou mezi hlavními příčinami současné krize.
Ta má svůj původ právě v politice–v tom, že hlavní političtí aktéři před několika lety
ztratili schopnost jít dopředu a že české reformy uvázly v sítích nesmyslných politických přestřelek, pavlačového handrkování a stavění umělých zdí. Václav Klaus na tom nese velký kus viny, ale zároveň nelze vinit jen jeho. Je-li nyní ochoten opravdu hledat věcná řešení k nápravě neblahého stavu věcí, neměl by být médii a ostatními politiky cupován.
Současná situace v České republice je taková, že téměř vše, co řeknou či udělají přední politici, je přijímáno s podezřením. Každá společnost má ale jenom takové politiky (a všechny ostatní veřejné činitele, včetně novinářů), jaké si zaslouží. Řešením není čekat, že se objeví jiní a lepší, ani ty stávající revolučně smést do propadliště dějin. Noví totiž nemají odkud přijít, neexistuje žádný skrytý rezervoár lepších. Je pouze možné, že mnozí z těch, kteří zatím nedostali šanci být v popředí, budou jednou lepšími veřejnými činiteli než ti současní, a že ještě lepší bude generace nepoznamenaná komunismem.
Se současnou krizí se budou muset poprat ti politici, kteří ji způsobili.
Ukazují-li někteří z nich snahu s takovým úsilím začít, tak jak to činí nyní Václav Klaus, měla by jim být dána šance. Tím nejhorším, co by se mohlo stát, by bylo, kdyby jejich iniciativy utonuly v lidové, politické a novinářské žlučovitosti, kterou veřejný život momentálně přetéká. Pokud by měl být Václav Klaus za něco kritizován, není to samotná podstata jeho výzev k dialogu, ale jeho neochota reflektovat vlastní minulé přehmaty a z ní vyplývající snaha svalovat vinu na jiné. Jestliže nebude schopen minulé chyby kriticky analyzovat, jeho deklarované úsilí o dialog a s ním spojenou nápravu nejspíše selže.
Pokud jsou různé iniciativy Václava Klause v poslední době předzvěstí možné velké koalice mezi sociálními a občanskými demokraty, lze to jenom uvítat. Taková koalice by byla pro Českou republiku čestnějším a účinnějším řešením, než je opoziční smlouva, která svou polovičatostí jenom přispívá k prohlubování současných problémů. Ať už se z Klausových a jiných iniciativ ale nakonec vynoří jakékoliv institucionální řešení, a ať už jsou skutečné motivy předsedy poslanecké sněmovny jakékoliv, budiž mu ke cti, že prapor dialogu přes stranické barikády– mnoho let propagovaný prezidentem–pozvedl v současné složité situaci jako první mezi stranickými lídry právě on.
Lidové noviny – 7. 1. 1999