Politika se stále více odehrává ve světě médií. Je tomu tak nejen v západních demokraciích ale vzrůstající měrou i postkomunistických zemích. Mezi západními demokraciemi a postkomunistickým světem ale existuje i v tomto směru zásadní rozdíl: profesionalita médií je v západních demokraciích mnohem vyšší, než je tomu ve světě postkomunistickém. Politika, tak jak je spoluvytvářena a prezentována světem medií, je proto v postkomunistických zemích často jen karikaturou skutečného světa, směsí bulváru a serióznosti.
Ve všech demokratických zemích bez rozdílu stále větší měrou platí pravidlo, které
se poprvé viditelně uplatnilo při prezidentské volbě Johna F. Kennedyho. Ten nakonec zvítězil především proto, že byl svým vystupováním a vzhledem ideální osobností nadcházejícího televizního věku.. Politika se od té chvíle radikálně změnila. Image politika se stal stejně důležitý jako témata, která nabízí. Od začátku šedesátých let tak nejprve V USA a potom ve všech západních demokraciích se začaly jako houby po dešti množit nejrůznější agentury zabývající se „public relations“ či mediálním poradenstvím, jejichž hlavní činností je vytváření „image“ pro zákazníky. Těmi jsou nejen politici ale i různé firmy a jejich produkty. Politici a jejich politika se postupně stávali produkty, které bez vhodného „balení“ není v podstatě možné prodat.
Politika se ale postupně posunula do světa virtuální reality i v jiným způsobem. Média stále více sama generují politická témata. Někdy se jedná o témata důležitá, která politici nedokáží, nebo nechtějí, uchopit. Často se ale jedná o témata buď zcela umělá anebo uměle živená. Stačí se podívat například na některé aspekty různých soudních procesů „století“, které zcela ovládly americká média. Ve světě virtuální reality se do určité míry odehrává i současný proces s Billem Clintonem.
V jiných případech média dokázala dokonce spustit i nejrůznější ozbrojené konflikty. U zrodu některých válek například v bývalém Sovětském svazu či na Balkáně stála mediální kampaň živící předsudky. Není náhodou, že povstalci nejrůznějšího ražení se vždy snaží nejprve zmocnit televizních a rozhlasových stanic. Mezinárodní společenství v poslední době několikrát vojensky zasáhlo teprve poté, co světovými médii, proběhly záběry masakrů. Protagonisté různých ozbrojených konfliktů pochopili, že to, co se nestalo před televizními kamerami, jakoby se nestalo vůbec. Živě se diskutuje o tom, zda v některých případech ty válčící strany, které chtěly vyprovokovat zásah mezinárodního společenství, mediálně „působivé“ scény nezinscenovaly. I když to samozřejmě neznamená, že se v daném konfliktu neděla skutečná zvěrstva, která si mezinárodní zásah zasluhovala, mezinárodní společenství bylo vtaženo do toho či onoho konfliktu teprve až virtuální realitou.
Žijeme prostě ve světě, v němž konflikty mohou mít virtuální příčiny. Ve světě, ve kterém, se války odehrávají na televizních obrazovkách a připomínají spíše počítačové hry. Ve světě, v němž politici (nebo protagonisté válek) vstupují do našich obývacích pokojů a stávají se zábavou, která je konzumována stejně jako
seriály před zprávami a po zprávách. Ve světě virtuální politiky jde přece především o schopnost bavit a být populární: Guvernérem státu Minessota se tak může stát bývalá hvězda amerického zápasu.
V českém postkomunistickém prostředí bylo pojetí politiky jako hry dovedeno do extrému. Přispívá k tomu samozřejmě jak neschopnost politiků generovat témata tak i nezkušenost médií. Nejrůznější diskusní pořady za účasti politiků jsou na Západě obvyklé spíše jen před volbami. V našem pojetí se staly každodenní součástí televizní zábavy. Novináři se často sami nepídí po skutečných tématech, ale témata generují tak, že politikům navzájem předkládají výroky jiných politiků. Ve vzájemném komentování a postupném zkreslování původních výroků pak nevyhnutelně dojde k zápletce. A zápletka je to, co vytváří „příběh“.
Česká média jsou plná takových naprosto umělých příběhů, v nichž se politici navzájem častují bonmoty a komentují zcela nepodstatné věci. Skutečné příběhy, jakými jsou zprávy o korupci a nepravostech či naopak zprávy o případných úspěších zanikají v lomozu umělých přestřelek, jejichž podstatu je těžké si vybavit, sotva odezněly.
Často slyšíme, že česká politika je vysoce personifikovaná. K této personifikaci ale přispívají samotná média, v nichž zatím téměř neexistuje zavedené západní dělení na seriozní a bulvární. Virtualizovaná politika po česku je směsí uměle vyprovokovávaných osobních konfliktů, drbů, neanalyzovaných politických témat a často i záměrné ideologizace ze strany mediálních organizací. Politici se chytili do osidel této virtuální reality a přičinlivě ji živí. Komunikují navzájem přes média a spoluvytvářejí politické „příběhy“, jimiž chtějí skórovat politické body. Média zase chtějí stejnými příběhy zvyšovat čtenost nebo sledovanost. Služba veřejnosti, která se jak od politiků tak od médií alespoň částečně očekává, se v tomto pojetí vytrácí. Průzkumy sice naznačují, že většina lidí je znechucená politikou, jenomže mezi médii a politiky existuje míra shody v tom, že špatná zpráva se prodává lépe než dobrá, senzace lépe než serióznost, virtuální realita lépe než skutečnost. Uniknout z této pasti bude velmi těžké.
Slovo – 20. 1. 1999