Souvislosti domácí a zahraniční politiky

(psáno pro symposium pořádané Ústavem pro mezinárodní vztahy 11. 5. 1998)

Nyní již téměř jisté členství České republiky v NATO, stejně jako
oficiální zahájení procesu, který má za několik let vyústit do členství
České republiky v Evropské unii (EU), zásadním způsobem změní vztah
mezi zahraniční a domácí politikou. Zatímco až do nedávna byla tato dvě
témata především tématy zahraničně-politickými, stávají se nyní
především tématy domácími. Na ně pak navazuje, a od nich se odvozuje,
celá řada podtémat a problémů, které česká politika musí začít
internalizovat.

Tento posun výrazným způsobem ovlivní způsob, jakým myslíme o
zahraniční a domácí politice. V mnoha oblastech prostě nebude domácí a
zahraniční politiku možné tak jednoznačně oddělovat, jako tomu bylo
dosud. To pak bude mít vliv na fungování jak domácí, tak zahraniční
politiky.


Co bylo


Česká domácí politická scéna zatím žila do značné míry odtržena od
politiky zahraniční. Politické konflikty mezi politickými stranami se
často odehrávaly na pozadí témat, kterým chyběl širší mezinárodní
kontext. Po právu se občas hovoří o české sebestřednosti a
provincialismu. Lze argumentovat, že díky zahleděnosti domácí politické
scény do sebe samé, bylo odtržení domácí a zahraniční politiky v České
republice mnohem větší než například v Polsku či Maďarsku.

Tento jev měl několik dopadů. Například velká témata, jako bylo právě
členství v NATO či EU, zůstávala po dlouhou dobu téměř výlučně tématy
zahraniční politiky.
Doma se o těchto tématech dlouho nevedla téměř žádná politická diskuse.
Neexistoval též téměř žádný nadstranický konsensus, pokud šlo o přístup
k těmto tématům. Jinými slovy: politické strany nadřazovaly své
partikulární zájmy obecným zájmům státu. Neexistovala, a ještě stále
neexistuje, obecně sdílená definice národních zájmů.

Výsledkem odtržení domácí a zahraniční politiky též bylo, že v domácí
diskusi byla důležitá zahraničně-politická témata neustále pokřivována
úzkoprsými politickými zájmy politických stran, které se často snažily
zneužívat z kontextu vytržené aspekty širších (a často komplexních)
zahraničně-politických otázek k demagogické argumentaci ve svůj
prospěch. Stačí si připomenout debatu o česko-německém smíření.

Navzdory odtržení zahraniční politiky od domácí (pokud jde o formulaci
a fungování každé z nich) ale politika domácí politiku zahraniční též
nepřímo ovlivňovala–a to spíše negativně. Několikaleté zúžení domácí
vládní politiky na technokraticko-ekonomické parametry, zúžilo i ambice
politiky zahraniční a ochudilo ji o některé dimenze, které například
zahraniční politika polská a maďarská měly. Ideologie české úspěšnosti
a výjimečnosti, vyrůstající z provinciální sebestřednosti a nedostatku
pokory, měla za následek, že v mnoha ohledech česká zahraniční politika
prodávala „úspěchy“, které, jak se později ukázalo, byly spíše jen
domnělé. Pád českého zázraku pak poškodil i českou zahraniční politiku,
neboť ji znevěrohodnil. Mnozí zahraniční politici i investoři se prostě
cítili, a ještě stále cítí, do určité míry podvedeni.

Tato skutečnost má některé nepříjemné důsledky. Z miláčka
Západu se stal problémový student, na kterého je si třeba dávat pozor a
kterému není radno vše věřit. Česká zahraniční politika se tak dostala
do vyjednávacích pozic, které jsou těžší než pozice maďarské a polské.


Co nás čeká


Přibližování k NATO a EU bude mít pro českou domácí politiku řadu
důsledků. Především se česká domácí politika nebude moci skrývat za
někdy poněkud nepravdivým vývěsním štítem zahraniční politiky, tak jako
tomu bylo dosud. Jak NATO tak EU budou stále více přítomny právě na
naší domácí politické scéně v mnoha podobách.

České politické strany budou například nuceny formulovat své programy
stále více tak, aby odrážely naše závazky vůči oběma organizacím.
Zejména EU, ale do určité míry i NATO, budou intenzivně „rentgenovat“
nejen naši domácí politickou situaci ale i konkrétní zákonná a vládní
opatření, jakož i celou legislativu. Přítomnost těchto mechanismů do
značné míry omezí manévrovací pole zahraniční politiky, pokud jde o
interpretaci domácí politiky.

Výkon „zahraniční“ politiky se mnohem více posune od ministerstva
zahraničí do ostatních ministerstev a státních orgánů, neboť většina z
nich bude odpovídat za plnění kritérií EU ve specifických oblastech.
Právě v tomto kontextu bude nutné nově promyslet vzájemnou spolupráci a
koordinaci úkolů mezi různými orgány státní správy. V minulosti
koordinace často vázla především proto, že v rámci koaličních úmluv
byla jednotlivá ministerstva téměř stranickými lény.

Vzrůstající provázanost domácí a zahraniční politiky–alespoň pokud jde
o vztahy s EU a NATO–si vynutí nejen mnohem lepší koordinaci ale i
jiný způsob myšlení. Jde o to, aby se o politice myslelo globálněji,
aby zahraniční a domácí politika představovaly celek. Pomoci by mohlo
například zřízení jakéhosi vrcholného, skutečně funkčního,
koordinačního orgánu nejvyšších ústavních činitelů, stejně jako zvýšení
pravomocí hlavního vyjednavače vůči ostatním orgánům státní správy.
Četná rozhodnutí EU se budou stále častěji stávat přímo našimi domácími
úkoly. A naopak, naše domácí rozhodnutí–na nejrůznějších úrovních
politiky a státní správy–bude stále těžší činit mimo kontext našeho
přibližujícího se členství v EU.

Je tedy nutné usilovat o širší konsensus všech demokratických
stran alespoň v těch oblastech, které se zásadně vztahují k našemu
členství v EU a NATO. Možnost takového konsensu není vyloučena, pokud
si politické strany uvědomí, že za clonou jejich rozdílných politických
rétorik se skrývá politické, hospodářské, bezpečnostní a sociální
hřiště narýsované dosti přesně právě EU a NATO. Parametry tohoto hřiště
by se měly stát i základními parametry domácí politické diskuse.


Mezinárodní vztahy – únor 1999

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..