Během projednávání ústavní žaloby na amerického prezidenta Billa Clintona mnohokrát zazněl argument, že demokracie není pouze vládou lidu, ale především vládou práva. Lidé jsou omylní a politici jsou náchylní ke zneužívání moci. Právní stát je sice výtvorem lidí, ale tím, že stanoví pevná pravidla hry pro všechny, minimalizuje možnost, že se jedinci či sociální skupiny budou chovat svévolně, v rozporu se základními parametry demokracie. Polevíme-li v úsilí prosazovat vládu práva na úkor vlády lidí, demokracie se může zhroutit.
Právní stát není žádnou samozřejmostí. Je to nejsložitější ale též nejkřehčí sociálně-kulturní výtvor západní civilizace. Ve všech moderních demokraciích existuje napětí mezi nutností respektovat kolektivně stanovená, nadosobní pravidla hry a mezi zájmy jedinců a skupin–a to na nejrůznějších úrovních. Dokonce i proces s Clintonem, v němž jde údajně o obhajobu právního státu, ukazuje, jak může být pojem vlády práva nejrůznějšími způsoby relativizován, stane-li se předmětem politické hry. Skutečnost, že žalobci a obhájci Clintona jsou rozděleni podle stranických linií, je důkazem toho, že v procesu už téměř vůbec nejde o právo ale především o politiku. Otázka skutečné Clintonovy viny nebo neviny je nyní už irelevantní, jde pouze o vítězství té či oné politické strany.
V kontextu současné Ameriky i v kontextu současné západní Evropy je ovšem vítězství politiky nad právem výjimkou. Moderní demokracie se obecně vyvíjejí spíše ve směru posilování a zkomplexňování institucionálního a právního rámce, v němž musí fungovat všichni aktéři, včetně politiků a politických stran. Nikdo nemůže stát nad právem. S tím pak souvisí i skutečnost, že se postupně posilují nepolitické instituce nejrůznějšího druhu, zejména vysoce profesionální byrokracie a občanská společnost.
Dvacáté století bylo časem složitého hledání rovnováhy mezi individuální svobodou a kolektivními pravidly hry, mezi svobodným trhem a solidaritou, mezi efektivností a legitimitou. Václav Bělohradský nedávno výstižně napsal, že nutnost volit mezi efektivností a legitimitou je základním dilematem demokracie. Komunistické režimy jsou příklady jednoho extrému. Racionální důraz na efektivitu, opírající se o údajné vědecké poznání světa, v jejich případě zcela potlačil legitimitu rozhodování. Výsledky byly žalostné ve všech směrech. Druhým extrémem je pak politický voluntarismus nezralých demokracií opírající se o svobodné politické instituce nezakotvené v právním státě.
Zejména postkomunistické demokracie trpí tímto neduhem, který je ostatně často právě dědictvím komunistických praktik. V postkomunistickém světě je demokracie často vnímána především jako vláda politiky nad právem, jako vláda většiny nad menšinami. Zapomíná se, že podstatou moderní demokracie je nejen vytvoření striktně prosazovaných pravidel hry pro všechny ale i vytvoření podmínek pro ochranu nejrůznějších menšin, které v případě nekorigované vlády lidu (tedy většiny nad menšinou) nemají šanci se prosadit. Každá společnost je přitom složena z nejrůznějších menšin.
Česká republika je příkladem toho, jak je efektivita fungování demokratického systému neustále podemílána politickým voluntarismem, který není schopen vytvořit stabilní prostředí. Ve vyspělých demokraciích politika již dávno vymezila stabilní, právně určený prostor, ve kterém fungují nejrůznější instituce a vysoce profesionální byrokracie. Různé regule, které je podvazují, jsou zárukou toho, že jejich přirozené úsilí o efektivnost se neděje na úkor legitimity. Zároveň ale mají potřebnou míru autonomie, která je chrání před svévolnými zásahy politiků. Politické změny pak nevyúsťují v opakované, chod systému destabilizující, čistky.
Tlak Evropské unie na to, abychom zefektivnili práci justice, reformovali právní řád,
přijali zákon o nepolitické státní službě a decentralizovali státní správu, není jakýmsi umanutím eurokratů. Vychází z kolektivní zkušenosti moderních západních demokracií, které vědí, že k udržování rovnováhy uvnitř stále komplexnějších demokratických systémů, je nutné mít kvalitní právo, výkonnou justici a odborně zdatnou, nepolitickou byrokracii. Česká republika je ovšem zatím ještě stále v zajetí politického experimentování nejrůznějšího druhu. Politici, jak se zdá, nechápou, že budování právního státu, vytvoření nepolitické státní správy a růst životaschopné občanské společnosti jsou pro osud demokracie mnohem důležitější než jejich politické hrátky. Pravicové vlády založily reformy na „útěku před právníky“. Vláda levicová sice mluví o právním státu, ale přitom zcela přejala zpolitizovaný koncept státní správy a řízení státních podniků, které posilují nadvládu politiky nad právem.
Takto pojatá „vláda lidu“ je už svou podstatou nestabilní a neefektivní. K tomu, aby se průměrný občan mohl ztotožnit s demokratickým systémem, nestačí, že je svědkem bezobsažných politických her. Potřebuje totiž nejen vědět, že je systém legitimizován potřebným politickým konsensem ale také to, že funguje a že se lze dovolat práva. Tam, kde jde o občanovy každodenní zkušenosti, je právo důležitější než politika. Naši politici zatím nepochopili, že jejich hlavním úkolem není svádět vysoce ideologizovaný boj o moc, jehož jedním důsledkem jsou i pokusy stranicky ovládnout státní správu. Jejich neschopnost věcně usilovat o vytváření stabilního prostředí, efektivních (politicky nezávislých ale přitom kontrolovatelných) byrokracií a právního státu, podemílá v očích občanů stále více legitimitu samotného demokratického systému.
Lidové noviny – 3. 2. 1999