Zatímco rozvinuté demokracie už dávno pochopily, že problémy mezi menšinami a většinami nevyřeší tím, že budou menšiny nejrůznějším způsobem segregovat, anebo násilně „integrovat“, postkomunistická česká společnost se evidentně musí k takovému poznání teprve dopracovat. Každá společnost se skládá z mnoha nejrůznějších menšin, a za skutečně demokratické lze považovat jedině takové prostředí, v němž jsou menšiny důsledně respektovány politickou většinou, a v němž společnost namáhavě hledá řešení, pokud je soužití té které menšiny s většinou či jinými menšinami obtížné.
Mezinárodní skandál vyprovokovaný nápadem oddělit zdí „nepřizpůsobivé“ občany v Matiční ulici v Ústí nad Labem od těch ostatních, je jenom jedním dokladem toho, jak nedospělá je zatím česká demokracie. Nejde jen o podstatu samotného řešení, které ostatně není nijak originální–koneckonců všechna ghetta, co jich historie zná, i následné pogromy na ně, začínaly stejně jednoduchým řešením. Jde i o populistické výroky nejrůznějších politiků, kteří poukazují na to, že zeď je údajně vyjádřením vůle lidu, kterou je nutné respektovat. Zapomínají, že demokracie založené jen na prostém respektování vůle lidu, tedy většiny, nekorigované vládou práva (které chrání nejrůznější menšiny a jednotlivce proti zlovůli státu a většin) nakonec většinou skončí jako tyranie.
To, jak se ta která společnost dokáže vypořádat se svým vztahem k menšinám, závisí do značné míry i na tom, jak se dokázala vypořádat se svou vlastní historií. Dějiny moderních demokracií jsou poměrně velmi krátké. Dějiny většiny států, které se dnes nazývají demokratické, jsou plné příkladů nejrůznějšího potlačování menšin. Západní demokracie jsou vysoce tolerantním a liberálním prostředím nejenom proto, že byly schopny po mnoha peripetiích a zvratech vybudovat fungující právní stát, který chrání též menšiny, ale i proto, že se byly do značné míry schopny vypořádat se svou vlastní historií.
Demokracie není přece jen souborem mechanismů a institucí, opírajících se o fungující právní stát. Je též jistým druhem étosu, způsobem myšlení. Demokratický duch vyrůstá z určité soustavy hodnot, kterou společnost internalizovala. Jinými slovy: K fungující demokracii patří nejen instituce ale i nekvantifikovatelné veličiny, jako jsou tolerance či úcta k určitým, právně nekodifikovaným žebříčkům hodnot.
Součástí procesu osvojení si takových demokratických kvalit je i otevřená debata o vlastní historii. Pohyb dopředu není možný bez skutečného poznání minulého.
A právě v této oblasti má česká společnost největší dluh. Opravdová debata o našem chování v různých obdobích dvacátého století ještě vůbec nezačala. Největší rozdíl mezi českou demokracií a vyspělými demokraciemi nespočívá v rozdílech ekonomických, institucionálních, či politických. Spočívá v náskoku, který západní demokracie mají, pokud jde o otevřenou, často nemilosrdnou debatu o vlastní historii. Česká republika, ani ostatní postkomunistické státy, nemohou doufat, že se obsahově budou jejich demokracie blížit těm západním, pokud v podloží nově nastoleného systému bude amorfní močál hodnot. A tento beztvarý, nestrukturovaný močál bude existovat tak dlouho, dokud nezačne probíhat skutečná diskuse o naší vlastní minulosti.
Jenomže i v naší minulosti, existují zdi–staré i nově vztyčené. Některá témata, jako je například naše chování během nacistické okupace, během vysídlení milionů sudetských Němců, či během komunistického režimu, zůstávají do značné míry tabu. Vypořádávání se s minulostí pak zákonitě často sklouzává do karikatur, jako jsou například požadavky více lustrovat. Viníci jsou tak jakoby jasně označeni, ačkoliv ve skutečnosti je problém viny a neviny, například během komunistického režimu, nekonečně složitější. A dokud ho nedokážeme uchopit v jeho složitosti, bez zjednodušujícího dělení na menšinu těch „vinných“ a většinu, která se tak od pocitu viny zdánlivě osvobodila, nemůžeme začít tvořit ano hodnotovém podloží skutečné demokracie.
Příkladem, na němž je možné dobře ilustrovat nedospělost naší demokracie ve vztahu k minulosti, je i bývalý koncentrační tábor v Letech, kterým prošlo a ve kterém zahynulo mnoho českých Romů. Především existuje poměrně malá míra ochoty přiznat, že tento tábor byl založen Čechy–po Mnichovu ale ještě před okupací zbytku Čech a Moravy. V rámci nacistického protektorátu byl pak též spravován Čechy. Československý komunistický stát pak na místě tohoto tábora postavil velkovýkrmnu vepřů.
Namísto toho, aby se demokratický český stát postavil k tomuto hrozivému symbolu čelem, vedou se již několik let nekonečné diskuse o tom, jak s místem naložit. Je možné si vyslechnout výklady o tom, jak by zbourání vepřína ublížilo zaměstnanosti na Písecku a jak je tedy k problému potřeba přistupovat s „citem“. Člen Tošovského vlády Vladimír Mlynář i člen Zemanovy vlády Petr Uhl, kteří se za zbourání vepřína zasazovali a zasazují, narážejí do zdi podobných argumentů ze strany „uvážlivějších“ politiků.
Současná vláda by se, jak se zdá, raději přiklonila k vybudování valu, oddělujícího vepřín od bývalého tábora. Hledají se důkazy, že se vepřín a bývalý tábor překrývaly jen okrajově. Je to symbol rozšířeného přesvědčení, že vše v naší minulosti se překrývá jen tak okrajově, a že i v našem duchovním základě lez vršit vepříny na koncentrační tábory s tím, že se necítíme být odpovědni ani za to či ono. Nápad postavit mezi vepři a zavražděnými Romy zeď s tím, že tak vyjadřujeme zavražděným čest, je svou symbolikou ještě zrůdnější než zeď v Matiční ulici.
Hospodářské noviny – 16. 2. 1999