Občanská demokratická strana svým nedávným odmítnutím prezidentova pozvání na schůzku demokratických parlamentních demokratických stran znovu ukázala, že se ze strany, která se po svém založení opírala o akční program a prosazovala obecné zájmy, definitivně změnila ve stranu, která už hraje pouze mocenské šachy. Svou politikou, která se stále více opírá o vypočítavé taktizování, populismus a plané národničení, se ODS částečně posunula do politického prostoru, který dříve obývali Sládkovi republikáni.
Předáci ODS uvedli na obranu svého odmítavého stanoviska například to, že mají pochyby o tom, že schůzka může něco skutečně vyřešit. Václav Klaus řekl, že schůzka není potřebná, neboť neprožíváme žádnou politickou krizi. Mohli jsme si vyslechnout dnes již poněkud otřelou argumentaci o standardních metodách, kterým dává údajně přednost ODS, a nestandardních metodách, kterým prý dává přednost prezident. Ten prý nemá právo se stavět do role soudce nad politickými stranami. Ještě před několika týdny ale Klaus svolával své vlastní schůzky s tím, že je nutné řešit nakupené problémy. Co bylo „standardního“ například na schůzce Klause s Milošem Zemanem, Josefem Tošovským a Richardem Falbrem?
Odpověď na to, proč se schůzka má konat, je jednoduchá, pokud nebudeme argumentovat stejně demagogicky jako předáci ODS. I kdyby totiž prezidentova schůzka nic „nevyřešila“, co je špatného na tom, že se lídři parlamentních stran sejdou a diskutují na neutrální půdě o závažných tématech? Prezident Havel přece řekl zcela jasně, že záměrem schůzky není přeorganizovat mocenské poměry v zemi. Od toho jsou strany, jejich grémia, a jejich vzájemné dohody.
Jestliže Václav Klaus nyní tvrdí, že neprožíváme žádnou politickou krizi, a že se vše dá řešit „standardně“, jak je možné, že se téměř nic neřeší? Proč nám tedy Evropská unie vytýká nereformované hospodářství, nevýkonnou justici, netransformovanou státní správu, neprivatizované banky? Proč nám hrozí přeřazení do druhé skupiny kandidátských zemí na členství v EU? Proč máme pověst země, kde bují rasismus? Proč do NATO prolézáme s odřenými zády a naše přijímání do aliance se na poslední chvíli stane bezmála fraškou, když téměř nejsme schopni prověřit potřebné množství lidí? Proč stále větší množství občanů nedůvěřuje demokratické politice a politikům? Proč rostou preference komunistů? Že by za vše mohla pouze centrální banka nebo sociálně demokratická vláda, která ostatně vládne jen díky ODS?
Když prezident pozve politické strany k diskusi, nejedná se sice o krok popsaný v ústavě, ale též se nejedná o krok neústavní. Jedná se o výzvu nadstranického prezidenta k tomu, aby se politické strany společně zamyslely nad tím, zda navzdory jejich různým ideologickým orientacím nelze najít několik okruhů společných zájmů a třeba se domluvit jak účinněji posunout věci kupředu. Je příznačné ODS žádná vlastní témata neformulovala, ale účast na schůzce odmítla s tím, že zkritizovala ty náměty ostatních stran, které útržkovitě zazněly v médiích.
Všechny ostatní pozvané strany prezidentovo pozvání přijaly, svá témata písemně nabídly, a prezident, částečně i na jejich naléhaní, schůzku svolal. Navzdory odmítnutí ze strany ODS, poslal pozvánku i jí. Předáci strany se okamžitě dali slyšet, že prezident prý porušil jakési normy politického chování, když ODS takovou pozvánku zaslal, aniž by nejprve odpověděl na její odmítavý dopis. Na to lze odpovědět jediné: ano, prezident šel za rámec zaběhnutých norem chování, neboť jinak by musel ODS úplně ignorovat. Jak správně poznamenali šéfové ostatních stran, pozvání od prezidenta republiky se totiž ve slušné zemi neodmítá.
ODS se svým odmítnutím účasti na schůzce u prezidenta ocitla na jedné kupě s komunisty. Dříve tuto roli hráli Sládkovi republikáni. Komunisty i republikány spojovalo především to, že to poslední, oč jim šlo, byly obecné zájmy. Stáli společně v zásadní opozici proti všemu, na čem se byl schopen shodnout demokratický politický establishment. ODS se svou neochotou třeba jen diskutovat o tom, zda existují nějaké základní společné zájmy, a zda neexistuje obecnější politická vůle takové zájmy prosazovat a hájit, zařazuje po bok těmto stranám.
Možných témat je přitom celá řada. Nestálo by například za úvahu, zda by demokratické strany neměly vyslat signál směrem k našim spojencům v NATO, že v případě nasazení pozemních sil v Kosovu je Česká republika ochotna se na takové akci podílet? Nebylo by dobré vyslat signál i směrem k EU, že demokratické strany udělají vše, aby Česká republika aktivněji plnila kritéria členství v EU? Politika, i ta mezinárodní, má přece nejen svou obsahovou a technologickou stránku, ale i stránku symbolickou.
ODS se stále více stává stranou, v jejímž chování se projevují ty horší tradice české politické kultury: bezobsažná řevnivost, utilitární důraz na vlastní mocenské ambice, vypočítavost, provinční národničení. Z původně otevřené, liberální strany, se stala sekta, opírající se o vůdcovský princip. Ti z mladších politiků ODS, kteří tak ochotně hrají v této hře, by si měli uvědomit, že v okamžiku, kdy současný šéf ODS stranu z jakéhokoliv důvodu opustí, mohou se rychle propadnout do politického zapomnění–stejně jako se to nyní děje například následovníkům Vladimíra Mečiara.
Lidové noviny – 5. 3. 1999