Moderní české dějiny vytvořily dva extrémní pohledy na stát. Ti, kteří se obávají návratu k praxi, kdy stát kontroloval vše, často varují před nebezpečími etatizace, socialismu či byrokratizace. Zdůrazňují, že středobodem demokratické společnosti je svobodný jedinec a že stát má být malý a jeho přerozdělovací funkce co nejmenší. Ti, kteří přijali ideu, že pečovatelský stát je dobrý, třeba i na úkor některých práv jedince, nemají zase problémy s velkým státem, který nejrůznějšími způsoby zasahuje do chodu společnosti.
Ve skutečnosti je dilema, zda má stát být malý nebo velký, svým způsobem podružné. Jde především o to, aby stát byl demokratický–tedy, aby jeho fungování bylo podvazováno a kontrolováno nejrůznějšími demokratickými mechanismy a průhledným právním prostředím. Vyspělé demokratické společnosti proto vytvořily koncept tzv. právního státu. Rozvinutá demokracie a právní stát jsou dnes považovány za synonymy.
Právní stát je takový stát, kde právo platí stejně pro všechny–jak pro občany, tak pro státní a jiné instituce–a je vynutitelné. Vláda lidu musí být založena na vládě zákona. Znamená to, že stát nejen musí garantovat, aby právo bylo aplikováno stejně na každého člena společnosti, ale musí být sám podřízen právu a právem se řídit. V právním státu občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco státním institucím je zakázáno vše, co jim není právem výslovně dovoleno, popřípadě, co jim není výslovně přikázáno. Aby si občan mohl být jist, že s ním bude vždy zacházeno v souladu s právem, aktivity všech státních institucí musí mít právní základ. Každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním vztahem.
Koncept právního státu se odvíjí od základních principů, na nichž stojí novodobé demokracie, jako jsou principy oddělení mocí, princip suverenity lidu, či princip omezené vlády. Právní stát respektuje politickou vůli většiny, ale musí zároveň zabezpečit, aby byla chráněna práva menšin. Pro kvalitu moderních demokracií je tento princip nesmírně důležitý. Demokratická zřízení sice stojí na tom, že jsou schopna formulovat a prosazovat většinovou vůli, ale jde i o to, aby demokratická většina respektovala a chránila práva nejrůznějších menšin. V okamžiku, kdy se vůle většiny stává její pouhou tyranií, jsou demokracie i právní stát vážně ohroženy. Samotný stát se pak snadno stává kořistí nějaké silné politické menšiny, jako byly například nacistické a komunistické strany.
Stále více se též ukazuje, jak složité je budovat právní stát v prostředí nerozvinuté občanské společnosti a nedostatečných demokratických tradic. Víra, že právní stát může být garantován jen samotnými demokratickými politickými institucemi a mechanismy, je mylná. Demokracie je nestabilní všude tam, kde demokratickému systému chybí obsah v podobě rozvinuté občanské společnosti. V té nad vertikálním výkonem moci převažují horizontální vazby a občanská angažovanost, opírající se o diskusi a vzájemnou toleranci. O tom, že demokracie nemůže bez občanské společnosti existovat, a že se stát v nepřítomnosti občanské společnosti mění v tyranii, svědčí i různé pokusy USA v sedmdesátých a osmdesátých letech nastolit demokracie v různých latinskoamerických zemích. Tam se uměle, shora vytvořené demokratické instituce nakonec vždy propadaly do vakua existujícího pod povrchem. Demokraciím se tam začalo dařit, teprve když byly vytvořeny základy občanské společnosti.
Byrokracie má v moderních státech tendenci se rozpínat a občana tyranizovat všude tam, kde není podvazována jak politickou mocí tak tlakem odspodu–tedy tlakem občanské společnosti. Takový tlak vytváří určité etické prostředí, které svévoli byrokracie omezuje už tím, že na její chování aktivně upozorňuje. Politická moc může k tyranii byrokracie neblaze přispět, pokud například preferuje přílišnou centralizaci na úkor decentralizace.
Způsob, jakým funguje byrokracie též závisí na tom, do jaké míry státní administrativa funguje nezávisle na politické moci. Ve všech vyspělých demokracie je systém státní služby důsledně odpolitizován. Znamená, to, že politické strany nesmí obsazovat místa ve státní administrativě na základě politických afiliací. Pro výběr státních úředníků existují přísná odborná kritéria. Přísná kritéria platí i pro jejich kariérní postup. Odpolitizování státní služby znamená, že výměny vlád na základě politických kritérií, neohrožují stabilitu celého státního aparátu a potažmo i demokratického systému.
Velikost státu, jakož i míra celospolečenské solidarity, kterou stát v té které demokracii zprostředkovává, jsou dány spíše tradicemi a politickými poměry. Skandinávské státy mají v poměru k počtu obyvatel velké státy, v USA jsou instituce státu naopak poměrně malé. Mnohé přerozdělovací procesy, které ve většině evropských demokracií zabezpečuje stát, zabezpečuje v USA občanská společnost. V obou kulturách ale platí, že je stát výkonný, kontrolovatelný a funguje pro občana. V obou též platí, že ty funkce státu, které je možné decentralizovat, jsou přesunuty dolů, blíže k občanům. Diskuse o tom, zda chceme stát velký nebo malý, je samozřejmě legitimní, ale je to diskuse ideologická. Diskuse o tom, jak zabezpečit, aby byl náš stát skutečně státem právním, demokratickým, odpolitizovaným a výkonným, je neideologická a pro politické strany tedy méně atraktivní ale mnohem důležitější. Na její skutečný začátek si ale v našich poměrech budeme nejspíše ještě muset počkat.
Slovo – 12. 3. 1999