Vstup do Severoatlantické aliance je pro Českou republiku jenom první, i když velmi významný, krok na cestě k plnému začlenění do západních politických a hospodářských struktur. Návrat do Evropy ale plně ukončí až naše členství v Evropské unii. Vzhledem k celkovému hospodářskému a politickému marasmu, který po sobě zanechal jak komunistický systém tak ideologické experimentování politických elit transformační éry, bude ale dosažení členství v EU mnohem obtížnějším úkolem než dosažení členství v NATO. Přijetí do NATO bylo především politickým rozhodnutím Západu. Kritéria, která noví členové NATO museli splnit, byla podstatně méně početnější a náročnější nežli ta, která budeme muset splnit na cestě do EU.
Až opadne vlna euforie z našeho přijetí do NATO, bude nutné analyzovat, jakým způsobem jsme se členy aliance vlastně stali. Zatímco na jedné straně někteří čeští politici vyvíjeli v zahraničí značné úsilí, aby se Česká republika dostala do první vlny rozšíření NATO, a aby se v této vlně udržela, doma se o NATO příliš nediskutovalo a do poslední chvíle nebylo jasné, zda dokážeme splnit všechna minimální kritéria členství. Kdyby nebylo značné zahraničně-politické autority prezidenta Havla, z členství v NATO bychom se dnes možná neradovali.
Stejná laxnost, kterou bylo možné zaznamenat v procesu našeho přistupování k NATO, existuje i v našem přibližování EU. Namístě je otázka, zda česká politická elita vůbec má dostatek energie a odhodlání kritéria členství v EU splnit. Na úrovni politické rétoriky se naši politici k členství v EU odhodlaně hlásí. Pokud ale jde o plnění konkrétních kritérií, začínají z Bruselu stále častěji zaznívat varovné signály na naši adresu. V případě EU přitom nelze doufat v politicky motivované přivírání očí, jehož jsme byli svědky při našem přistupování k NATO.
Členství České republiky v NATO poněkud urychlí proces přizpůsobování se západním standardům, a to zejména v určitých oblastech státní správy. Nevyřeší ale základní problémy České republiky. Těmi jsou především neschopnost politických elit hledat a formulovat základní národní zájmy a okolo takových národních zájmů se sjednotit. Česká republika si na rozdíl od Polska a Maďarska ještě neprošla katarzními účinky rozsáhlé ekonomické krize. Ta v obou zemích přispěla k přeorganizování politického spektra a k nástupu nových politiků.
Proces politické katarze vyprovokované krizí byl u nás zpožděn paradoxně především proto, že jsme začínali z vyšší úrovně než naši sousedé. To umožnilo Klausovým vládám, aby po prvních zásadních reformních krocích celý proces transformace zbrzdily. V českém hospodářství bylo na rozdíl od polského nebo maďarského možné ještě stále žít na dluh. Ekonomická transformace tak na sebe vzala formu bankovního socialismu, kdy formálně privatizované, ale většinou nereformované, podniky byly schopny přežívat díky nepřímým státním subvencím, které do nich plynuly ze státem kontrolovaných bank.
Plody této polovičatosti dnes sklízíme na mnoha různých úrovních. Mnoho podniků a některé velké banky se potácejí na prahu kolapsu a za případné pády takových firem budeme nakonec platit všichni. Zakonzervování polovičatých hospodářských reforem prodloužilo i existenci politických elit transformační éry. Ty spolu vždy vedly „diskusi“ v černobílém slovníku absolutních pravd, takže navzájem vlastně nikdy skutečně nekomunikovaly. Jediné, na čem se přesluhující velikáni transformační éry byli nakonec schopni dohodnout, bylo dělení moci v podobě opoziční smlouvy. Jinak ale zůstal jejich slovník stejně ideologicky konfrontační a, pokud jde o širší zájmy země, prázdný, jako byl před tím.
Sebezahleděnost, prázdná ideologizace, neschopnost skutečné komunikace, a neustálé povyšování partajních zájmů zájmům země neodvratně přibližují Českou republiku k zásadní ekonomické a politické krizi. Ta může změnit politické spektrum a pročistit stojaté vody reprezentované současnou politickou elitou. Může též, stejně jako se to stalo na Slovensku, rozhýbat občanskou společnost, jejíž rozvoj je předpokladem toho, že zpartajničtělá demokracie dostane nové dimenze a obsah.
Problémem ovšem je načasování této krize. Je totiž téměř jisté, že se současnou politickou elitou, opírající se o málo efektivní, zpolitizovanou státní správu, kritéria členství v EU budeme v lepším případě plnit s odřenými zády a v horším případě je nesplníme. Nedávná slova Prezidenta Havla o možnosti přeřazení do druhé skupiny kandidátských zemí by měla být brána vážně. Loňský posudek EU vyzněl pro Českou republiku dosti katastrofálně. Ten letošní, který se brzy začne připravovat, bude nejspíše moci konstatovat pouze tolik, že za uplynulý rok Česká republika většinu problémů identifikovaných EU neodstranila.
Hospodářské noviny – 18. 3. 1999