Kritické reakce mnohých českých politiků a komentátorů na letecké útoky NATO na území Jugoslávie lze rozdělit do zhruba čtyřech okruhů. První okruh se týká otázky, zda byl útok NATO nutný a správný. Specifikem českého prostředí je, že kritické odsudky v této otázce (které lze ve většině západních zemí zaslechnout jen od některých opozičních politiků), můžeme u nás slyšet z úst politiků stojících v čele největších stran, včetně té vládní i té s ní smluvně svázané. Miloš Zeman i Václav Klaus, i když každý jinými slovy, odmítli údajné „válečnické postoje“ těch, kteří útok schvalují. Jak oni, tak ostatní odpůrci zásahu NATO argumentují, že ozbrojený zásah nic nevyřeší, a že je třeba zasednout k jednacímu stolu.
Potíž s touto argumentací je v tom, že útok NATO přišel teprve až poté, co veškerá jednání se Slobodanem Miloševičem selhala. O čem chtějí naši lídři ještě jednat s diktátorem, který už deset let vodí civilizovaný svět za nos, a který i nyní, zatímco „jednal“, pokračoval ve vyhánění a vraždění lidí? Mají naši „mírotvorci“ nějaké náměty pro případná nová jednání, které ještě Západ nenapadly? Když naši politici mluví jedním dechem o zbytečnosti vojenské akce a o tradičním přátelství se Srbskem, ztotožňují tím, dosti urážlivě, všechny Srby s Miloševičem. Lítost nad vojenskou akcí proti Jugoslávii je zároveň často doprovázena naprostým nedostatkem soucitu, pokud jde o katastrofální situaci kosovských Albánců. Je opomíjena skutečnost, že NATO neútočí proti mírumilovnému režimu, ale proti režimu, který už má na svědomí statisíce životů v celé bývalé Jugoslávii, a který nyní začal znovu uplatňovat metody, které už vedly ke genocidám jinde.
Druhý okruh názorů je tvořen odpověďmi, i když poněkud spekulativními, na legitimní otázku, zda situaci v Kosovu mohou vyřešit pouze letecké nálety. Kritici akce NATO argumentují, že nálety samy o sobě nemohou vyřešit nic a jenom vyprovokují jugoslávské vedení k vystupňování etnických čistek v Kosovu. Ve skutečnosti nebudeme znát odpověď na otázku, zda nálety zlomí Miloševičovu režimu vaz, nejméně ještě několik dnů či týdnů. Nevíme též, zda by se Miloševič k rozsáhlé etnické čistce či genocidě neodhodlal i bez náletů. Jisté je, že armáda Kosovo obklíčila už před nálety.
Ideálním řešením by pochopitelně bylo bývalo nenásilné rozmístění pozemních jednotek v Kosovu, které by oddělilo extrémisty na obou stranách a vytvořilo klidné prostředí pro mírová jednání. O tomto řešení ovšem nechtěl Miloševič ani slyšet. Věděl totiž dobře, že přítomnost západních sil usilujících o demokratická řešení v jedné části jeho státu by podlomila jeho nedemokratický režim i v ostatních částech Jugoslávie. Násilná pozemní intervence byla a je ztěží možná, neboť by vyžadovala armádu, kterou NATO momentálně nemá na Balkáně k dispozici. Je navíc pravděpodobné, že by se Miloševič pokusil Kosovo etnicky „vyčistit“, jakmile by věděl, že se NATO chystá pozemní armádu do Kosova vyslat.
Třetí okruh názorů se týká výkladu mezinárodního práva. Je samozřejmě možné argumentovat nedotknutelností suverenity kteréhokoliv státu, tak jak to činí někteří kritici zásahu NATO. Je ale též možné argumentovat, že suverenita státu je stále více relativním pojmem ve světle různých mezinárodně-právních ujednání o lidských právech. Porušuje-li nějaký režim masově lidská práva svých občanů, je otázkou, zda ho mezinárodní společenství má i nadále považovat za suverénní.
Kritici se též táží, zda NATO má právo provést takovou akci, jakou je útok na Jugoslávii, bez příslušných rezolucí OSN. Nemůže být křehký systém mezinárodního práva podlomen tím, že si regionální vojenská aliance bere do svých rukou právo zjednat pořádek ve své sféře vlivu? O této otázce je vskutku třeba vést důkladnou diskusi. Ta by se ovšem měla týkat nejenom práva NATO zasáhnout bez jasného mandátu OSN, ale i případné reformy OSN ve světle neschopnosti této organizace účinně zabraňovat různým humanitárním katastrofám. Někteří odpůrci zásahu NATO v Jugoslávii se ironicky ptají, proč NATO nezasáhne i ve všech ostatních zemích, kde jsou masově porušována lidská práva. Zapomínají, že NATO je organizace vytvořená k obranně určitých hodnot a stability v euroatlantickém prostoru.
Poslední okruh reakcí vyrůstá z českých postojů k NATO a širšímu mezinárodnímu kontextu. Stále zřetelněji se ukazuje, že naše dvě největší strany jsou nositelkami těch horších tradic české politické kultury. Ve vztahu k různým mezinárodním tématům opakovaně manifestují nedostatek skutečných principů, opatrnictví, plané národničení a zápecnictví. Například argument, že NATO o náletech rozhodlo ještě před naším vstupem, je alibismem nejhoršího druhu. Aliance je založena na principu jednomyslnosti a český velvyslanec u NATO je součástí každodenního rozhodovacího procesu.
Pokud ODS a ČSSD skutečně smýšlejí o akci NATO tak, jak to demonstrují jejich lídři, mohou spolu s komunisty v parlamentu kdykoliv prosadit rozhodnutí, že Česká republika žádá zastavení akce. Bylo by alespoň jasné, kam Česká republika skutečně patří–zda již na Západ nebo ještě spíše k Rusku, jehož vedoucí politici argumentují stejně demagogicky jako čeští komunisté a někteří vedoucí politici ODS a ČSSD. Ti vedou „mírotvorné“ řeči, aniž by nabízeli alternativní řešení, jak genocidě v Kosovu zabránit. Jejich dvojsmyslné postoje jsou pokračováním stejné zbabělosti a nedostatku principů, které známe už z dob Mnichova a které se nám vždy krutě nevyplatily.
Když se ocitnete v České republice v roce 2001, stanete v zemi, která jako by byla v mnoha směrech duchovním prodloužením zástupů pestrobarevných trpaslíků ze sádry, kterými jsou zamořena příhraniční tržiště. Atmosférou provincialismu, mediálním i kulturním bulvárem a postkomunistickým politickým kýčem je v Čechách zamořeno kdeco. Říši duševního trpaslictví však suverénně vládne největší soukromá televizní stanice a její ředitel.
Hranice této říše není jen hranicí mezi dobrým a špatným vkusem; v současnosti reprezentuje i hranici mezi zdravou a zkorumpovanou demokracií. Nejde jen o to, že tato televizní stanice je spojencem politických sil, které nejrůznějšími způsoby bojují proti otevřené společnosti a pod praporem boje za standardnost demokracie standardní demokratické mechanismy pošlapávají. Jde i o to, že král planety trpasličího kýče je policejně vyšetřován pro celou řadu závažných podezření.
Jedna mezinárodní arbitráž rozhodla, že tento ředitel vysílání s estetikou pohraniční tržnice musí zaplatit věřitelům miliardu; podle rozhodnutí arbitráže druhé, budeme zřejmě muset za jeho počínání zaplatit my všichni, jako jeho rukojmí, brzy desítky miliard. Vůdce kulturního hnutí pomalované sádry se všelijak vykrucuje a hledá ochranu u politiků, kteří jsou s jeho gypsovým světem důvěrně propleteni. Mnozí proto, že se ochotně producírují v takzvaných diskusních pořadech a estrádách, domnívaje, že si tak získají přízeň Voliče. Jiní proto, že se prostě s předákem trpaslíků zapletli. Proslýchá se dokonce, že za maskou vlídného mediálního magnáta, který k národu žoviálně promlouvá týden co týden, se skrývá muž v jádru železný, v jehož trezoru se ukrývají věci, z nichž se politickým sádrovým trpaslíkům dělá nevolno.
Důvody vládních a opozičně vládních politiků, proč nad trpasličím králem drží ochranou ruku mohou být různé, včetně toho, že někteří jsou možná s ním a jeho investory prostě jedna velká rodina. Méně srozumitelné je, proč se onoho představení malých figurek ještě stále účastní i politická opozice. Její představitelé se chodí tvářit vážně do trpasličích diskusních pořadů, povyšujíce je tím z jejich nepodstatnosti a opozičněsmluvní předpojatosti, a dokonce se chodí pitvořit na dno trpasličího kotle. To vše v době, kdy i věrný divák planetky Nova se musí ptát, zda se před ním vysílání neproměnilo v jeden velký krimiseriál, jehož pokračující produkce nás každého přijde na pěkné peníze.
Je přitom docela dobře možné, že nejlepším receptem, jak vyhrát příští volby, by pro opozici bylo, aby na tento krimiseriál co nejdříve vyhlásila úplný bojkot.
Souboj o identitu naší demokracie se tak v současnosti paradoxně, odehrává mezi kulturou myšlení, kterou reprezentuje planetka Nova, a těmi, kteří se logice její pakultury dokáží vzepřít. K těm patří tvořiví lidé v různých oborech a všichni skutečně angažovaní občané–prostě ti, jejichž obzory nekončí u bezduchých programů, proměňujících Českou republiku ve vlast sádrových trpaslíků z hraničních přechodů. I ona divácká většina, která podlehla prostoduchému kýči, by pravděpodobně pochopila gesto opozice, jímž by principiálně odmítla jakoukoliv další účast v představení, kterému vládne nízká touha po moci, korupce a neúcta k demokracii.
Hospodářské noviny – 30. 3. 1999