Česká politická elita i veřejnost jsou hluboce rozděleny, pokud jde o smysl vojenského zásahu NATO v Jugoslávii. Zatímco vedoucí politici menších stran, jako jsou Unie Svobody, Křesťanská a demokratická unie, či Občanská demokratická aliance zásah NATO podpořily, postoje politiků Občanské demokratické strany a České strany sociálně demokratické byly a jsou značně ambivalentní. Komunisté jsou pochopitelně proti akci NATO, stejně jako jsou proti alianci jako takové.
Potíž s diskusí, která se o zásahu NATO vede, není v tom, že různí politici mají různé názory na to, jak vyřešit kosovskou krizi. Taková diskuse je legitimní, i když se často argumenty odpůrců vojenského zásahu opírají buď o nedostatek znalostí nebo o ideologické předsudky. Potíž je v tom, že kritici akce NATO nejsou sami schopni nabídnout žádné alternativy.
Předseda ODS Václav Klaus i předseda ČSSD Miloš Zeman odsoudili válečnické postoje zastánců akce NATO a zároveň prohlásili, že by dali přednost mírovému řešení. Ani jeden z nich ale nebyl schopen jasně říci, o čem by mírové rozhovory měly být poté, co Miloševič odmítl přistoupit na mírové návrhy kontaktní skupiny a co po náletech NATO ještě zintenzivnil již rozjeté etické čistky. Když byl Klaus otázán, jaké řešení by navrhoval jako alternativu vůči náletům NATO, prohlásil, že takové řešení nezná, neboť není „stratég“.
Ještě více problematičtější než dobře míněné, i když nekvalifikované názory některých politiků na urovnání konfliktu v Kosovu je skutečnost, že se mnozí vysocí ústavní činitelé české republiky chovají tak, jako by země byla i nebyla v NATO. O alianci často mluví jako o „nich“, ačkoliv Česká republika je od 13. března plně spoluodpovědná za všechny akce NATO. Jak kritika akcí NATO, tak neschopnost přihlásit se jasně k NATO a začít mluvit o NATO jako o „nás“, vyznívá pateticky ve světle toho, že na akci NATO se nepodílí ani jediné české bojové letadlo či voják.
Tvrdá kritika, která se snesla na hlavy politiků ČSSD a ODS za jejich různá prohlášení k vojenské akci NATO, je zaměřena stále více na tradiční český oportunismus. Jako už několikrát v tomto století, vedoucí čeští politici opět selhávají tváří v tvář krizové situaci. Namísto toho, aby se Česká republika za akci „naší“ aliance jasně postavila, česká vláda udílí formální souhlas s tou či onou fází akcí NATO, ale někteří její členové a šéfové ČSSD zároveň veřejně prohlašují, že s akcí nesouhlasí.
Ve veřejnosti takové oportunistické postoje budí pochopitelný zmatek. Miloš Zeman opakovaně říká, že NATO není Varšavská smlouva a tedy s akcemi NATO nemusíme povinně souhlasit. Problémem je, že česká vláda všechny akce NATO oficiálně schvaluje a že tak činí tak dobrovolně. Členství České republiky v NATO je též dobrovolné. Tímto členstvím na sebe vzala česká politická elita závazek chovat se odpovědně. Namísto toho se chová dvojsmyslně.
Další potíž se Zemanovým argumentem spočívá v tom, že ani on ani nikdo jiný nemusel souhlasit ani s Varšavskou smlouvou. Je příznačné, že mnozí z těch politiků, kteří se nebáli za bývalého režimu otevřeně vystupovat proti komunismu a i proti Varšavské smlouvě, například Prezident Václav Havel, nyní plně podporují jak NATO tak jeho intervenci v Jugoslávii. Ti, kdo akci NATO nejvíce kritizují jsou bývalí konformisté–možná právě proto, že se nikdy nenaučili otevřeně čelit zlu a raději chtěli, jako mnoho Čechů, historií jenom prokličkovat. A možná též proto, že vědí, že se jim v demokratickém společenství, jakým NATO je,
nikdo nebude mstít.
Obě největší české strany ukazují v přístupu k akci NATO značnou dávku populismu. Vedoucí politici ODS a ČSSD říkají především to, o čem jsou přesvědčeni, že občané chtějí slyšet. Namísto toho, aby společnost vedli a trpělivě vysvětlovali, proč Česká republika oficiálně podporuje akci NATO, raději nabízejí dvojsmyslné komentáře, jejichž společnými jmenovateli jsou neschopnost nabídnout alternativní řešení, opatrnictví a nedostatek jasných principů.
Mosty – 7. 4. 1999