Sociální demokracie na rozcestí

Když po loňských červnových volbách přijala sociální demokracie břímě vládnutí navzdory tomu, že Miloš Zeman nebyl schopen vytvořit většinovou vládu, přijala zároveň riziko, že bude muset zaplatit značnou politickou daň za případné neúspěchy. Zeman, tak jak slíbil, dovedl ČSSD do Strakovy akademie. Jeho strana se ovšem ocitla v nezáviděníhodné pozici: nemá žádné koaliční partnery, se kterými by se mohla dělit o odpovědnost za zhoršující se situaci. A úspěchů, které by strana samovládkyně pochopitelně vydávala pouze za své, je zatím jako šafránu.

Alibistická prohlášení o vládě sebevrahů, která zachraňuje “spálenou zemi”, mohly mít kýžený účinek jen několik měsíců. Když Václav Klaus vlákal ČSSD do pasti opoziční smlouvy, která jednobarevnou vládu umožnila, věděl, že slabá menšinová vláda nebude schopna skutečně vládnout, a že za rok si již jen málokdo vzpomene, kdo jsou původní viníci krize. Pokles popularity ČSSD je jen přirozeným důsledkem nedostatku zdrženlivosti v touze po moci, kterou ČSSD, frustruovaná dlouholetým pobytem v opozici, po loňských volbách ukázala.

ČSSD má nyní před sebou nezáviděníhodné dilema: menšinové vládnutí jedné strany v prohlubující se krizi nutně povede k dalšímu propadu preferencí strany, přičemž Zeman nemá téměř vlastně již jiné východisko, než v této pozici politického kamikadze setrvat. Je totiž pravděpodobné, že se nepodaří vytvořit většinovou koalici, která by mohla pohnout věcmi dopředu. Pokud by se takovou koalici nakonec vytvořit podařilo, bude ostatními stranami veřejnosti prodána jako akt záchrany vládnutí neschopné ČSSD. Bez většinové vlády bude další ekonomický propad, jakož I zdrcující posudek Evropské unie, který lze očekávat na podzim tohoto roku, veřejností připsán především na konto ČSSD.

Pokud nedojde k zázračnému oživení ekonomiky, je jenom otázkou času, kdy se klesající preference ČSSD a stoupající preference komunistů protnou a KSČM se tak stane druhou nejsilnější politickou stranou. Psychologický efekt takového vývoje je nasnadě. Způsobí nejenom šok v demokratické veřejnosti, ale způsobí I otřes uvnitř ČSSD. Možní budoucí lídři strany, kteří nyní v Zemanově závětří čekají na jeho ohlášený odchod, se budou muset brzy začít ptát, zda ještě mají nějakou politickou budoucnost.

Zeman se chová jako beran, který poté, co dovedl stranu do vlády, jí tam také chce za každou cenu udržet až do roku 2002. Taková cena může být ovšem závratná, zejména pro mladší politiky ve straně: samovládnutí uprostřed prohlubující se krize by totiž mohlo nakonec zcela zničit Zemanovo největší politické dílo—tedy přeměnu ČSSD v silnou politickou stranu. ČSSD může tak být brzy konfrontována nejenom s historickým znemožněním, o kterém mluvil Miroslav Macek v době podpisu opoziční smlouvy, ale I s rozstěpením strany.

V zájmu mladších, nadějných politiků strany totiž je, aby věci nenechali zajít příliš daleko. Pokud Zeman skutečně odejde za dva roky z politiky, tak jak ohlásil, je v jejich v bytostném zájmu, aby nepřevzali stranu zdecimovanou a vnitřně rozvrácenou. Boj o Zemanovo následnictví bude ohrožovat jednotu ČSSD dokonce I kdyby zůstala stranou silnou a prosperující.

Zeman je navzdory svým nedostatkům silnou integrující osobností, která drží pohromadě dva velmi odlišné proudy, které se uvnitř ČSSD vnitřně svářejí—tradiční levici, která by spíše patřila do reformované komunistické strany, a politiky středu, kteří se inspirují moderními sociálními demokraciemi Západu. Pokud Zemana nahradí ve funkci výrazný představitel jednoho z těchto proudů, zastánci druhého proudu se s tím budou jen těžko smiřovat. Osobnost Zemanova typu, která by mohla stranu integrovat silou své osobnosti, v ČSSD momentálně není.

Intenzita boje o následnictví a pravděpodobnost rozpadu budou o to větší, o kolik horší bude situace, v níž se strana bude nacházet. Jestliže dnes Zeman reaguje na výzvy některých politiků ČSSD vypovědět opoziční smlouvu bonmoty o pitomých nápadech, ignoruje varování, že chystá pro ČSSD politický pád o to strmější, oč déle bude opoziční smlouva trvat. Silná ODS nebude jistě váhat s vypovězením opoziční smlouvy několik měsíců před řádnými či předčasnými volbami. Navíc postupně udělá z ČSSD komplice ve svém protievropském tažení, protože ti politici ČSSD, kteří budou chtít zdůvodnit neschopnost vlády ČSSD plnit kritéria vstupu do EU, budou v silném pokušení přijmout rétoriku ODS o zbytečné fetišizaci EU a začnou se též ohánět takzvaným eurorealismem. Takový vývoj by znamenal, že středově orientovaní, proevropští politici a národně socialistická levice jen těžko mohou zůstat v téže straně.


Hospodářské noviny – 8. 6. 1999

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..