O národních zájmech a národním státu

Národní zájmy, národní stát a vlastenectví jsou pojmy, které se na nás z útrob ODS v poslední době valí se vzrůstající intenzitou. Co vlastně ODS míní národními zájmy, nebylo ovšem dlouho jasné. V nedávném novinovém rozhovoru Václav Klaus český národní zájem definoval tak, že nejde ani tak o zájem národního státu ale „o zájem subjektů, které tvoří český stát.“ Zároveň se Klaus pustil do Václava Havla. Ten se prý fatálně mýlil, když ve svém projevu před kanadským parlamentem řekl, že sláva národního státu má už kulminační bod za sebou—a to především jako hodnota, jejímž jménem se smí zabíjet, nebo která stojí za oběť vlastního života. Klaus považuje toto tvrzení „za selhání autentického lidského rozumu“. Protestuje proti tomu, aby Havel se zabíjením ve jménu národního státu spojoval kosovský konflikt. V zájmu jakých hodnot tedy ale srbský režim v kosovském konfliktu vlastně zabíjel? A ve jménu čeho zabíjelo nacistické Německo?

Klausovy výroky by se nám mohly zdát naivní, pokud se nevrátíme k pojmu „zájmy“. Klaus takové výroky totiž vyslovuje nikoliv proto, že by byl beznadějně hloupý, ale protože jsou v jeho zájmu. Zájmem Klause je především on sám–tedy moc. A tu bude mít pouze tak dlouho, dokud bude Česká republika izolovaným, provinciálním teritoriem. Ve sjednocené Evropě by se mohl rozpustit jako kostka cukru v kávě.

Havel se na rozdíl od Klause nedívá na svět skrze mocenské zájmy. Nemusí proto například jako Klaus nesmyslně tvrdit, že integrační procesy probíhají proto, že byrokratům EU, „kteří snídají v Benátkách, obědvají v Paříži a večeří v Kodani“, vadí chodit třikrát za den do směnárny. Ve skutečnosti si integrační procesy samozřejmě vynucuje politický, ekonomický a sociální vývoj, který je mnohem komplexnější než úzké zájmy hrstky eurokratů. Národní stát je poměrně nedávným výtvorem industriální éry. Západní civilizace bez něj existovala až do minulého století. Moderní technologie, hospodářské vztahy, finanční toky i komunikační prostředky ovšem stále více ignorují hranice jednotlivých států. Proto zcela logicky vzniká snaha najít odpovídající formy nadnárodní politické organizace s tím, že role národního státu se v takové organizaci postupně zmenšuje.Tento vývoj bude probíhat I proti zájmům Václava Klause. Zájmy Klause a ODS mohou ovšem zapříčinit, že se nakonec—v rozporu se skutečným národním zájmem České republiky—oddálí nebo zcela zablokuje náš vstup do EU.

Česká republika nemůže zůstat ostrůvkem ve středu Evropy stojícím mimo EU navzdory tomu, že Klaus je proti tomu, abychom si EU „fetišizovali“. Zápach politického a ekonomického tlení, který se šíří naším „národním státem“ by se z české kotliny rychle vytratil, kdybychom byli schopni přejmout jen třeba tři čtvrtiny standartů té EU, na kterou Klaus neustále žehrá. V zájmu Klause takové standarty ovšem nejsou a udělá vše proto, aby nebyly ani v „národním zájmu“. Nenechejme se mýlit mýlit pojmy, jako jsou národní identita, vlastenectví či národní stát: Klaus a ODS je používají pouze proto, že populistický nacionalimus se jim zdá být tou nejlepší metodou, jak si zvyšovat volební preference. V národě zdecimovaném čtyřiceti lety komunismu je to metoda spolehlivá, I když někdy vedoucí do stejných pekel, do kterých vtáhnul naše „slovanské bratry“ na Balkáně Miloševič.


Literární noviny 24 – 16. 6. 1999

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..