Z politické strany, která kdysi byla motorem reforem a pro níž byly snahy o koordinaci zahraniční politiky s ostatními středoevropskými státy jen zbytečným zdržováním českého premianta na cestě do Evropy, stále více zaznívají hlasy varující před nadměrným spěchem na cestě do Evropské unie. Musíme prý být “realističtí” a to nejen proto, že není možné přípravu na vstup stihnout do roku 2003. Je tomu tak prý I proto, že EU stejně nakonec bude chtít přijmout jako první “nejlevnější” státy, jako jsou Estonsko a Slovinsko, praví stínový ministr zahraničí Jan Zahradil.
Jiní představitelé ODS zase hovoří o národní hrdosti a nutnosti nepodbízet se. Nemáme prý škemrat o jakési fondy a nechat si diktovat. Naše vyjednávání s EU musí být vyjednávání rovného s rovným. Z houště nejrůznějších standartů EU si máme vybírat jenom to, co se nám hodí, tvrdí Miroslav Macek–ačkoliv je přeci jasné, že při vstupu do prestižního klubu nemůžeme čecháčkovsky přijmout jenom jeho výhody ale musíme vzít I možné nevýhody. Jedním z hlavních výsledků nedávné ideové konference ODS je doporučení, abychom se vyhnuli zbytečné “fetišizaci” EU. Výroky Václava Klause varující před rozpuštěním české kostky cukru v evropské kávě jsou dnes všeobecně známé.
Volání po realismu ve vztahu k EU by jistě bylo v pořádku, kdyby nepřicházelo ze země, která má vážné problémy s plněním I těch nejzákladnějších kritérií vstupu. Obviňování EU z toho, že nás údajně stejně nechce, by bylo možné otestovat pouze za předpokladu, že bychom skutečně plnili všechna kritéria vstupu, tak jak máme. Lze se oprávněně tázat, zda skutečným motivem takzvaného “eurorealismu“ je střízlivý pohled na EU nebo spíše politicky motivovaná snaha náš vstup do unie oddálit, jak jen to bude možné.
Pro to, aby si politici ODS takto počínali, existuje několik důvodů. Tím nejobecnějším je snaha uchránit český politický rybník od nadměrných vnějších vlivů. Politici vědí, že s tím, jak budeme přijímat stále více standartů EU, bude se snižovat význam různých nestandartních postupů, kterých máme v naší politice I ekonomice více než dost. Je namístě otázka, zda některým politiků a lobistům, kteří jsou s nimi spojeni, nevyhovuje více současná džungle. Politické zlatokopectví a hospodářské tunelování nebude v České republice, která bude součástí EU, dost dobře možné.
Za “eurorealismem” se skrývá především snaha těch, kteří se Evropy z nejrůznějších důvodů bojí, udržet si současné pozice tak dlouho, dokud to jde. Česká republika by samozřejmě mohla výrazně přidat v plnění kritérií EU, ale to by znamenalo jiné politické chování politických stran, zejména právě ODS. Ta by se samozřejmě namísto hry na opozici-neopozici mohla s ČSSD (a třeba I ostatními stranami) domluvit na razantním plnění zásadních kritérií vstupu do EU a o vstup České republiky do EU v roce 2003 se přinejmenším pokusit. Bylo by to státnické gesto, jenomže těch nejsou naši politici schopni.
ODS již před nějakou dobou přestala sledovat širší obecné zájmy a stala se stranou, které jde především o vlastní prospěch. Opoziční smlouva je nástrojem ke sbírání partajních bodů na úkor krizí zubožovaného státu. Současné politické aranžmá znamená, že se krize bude prohlubovat a že vstup do unie budeme muset vskutku odložit. To ovšem politiky ODS, jak se zdá, nijak netrápí, spíše to vyhovuje jejich celkové filozofii. Z hlediska ODS se zdá být tím nejdůležitějším, že v příštích volbách porazí sociální demokraty. V zájmu spravedlnosti je nutné dodat, že ODS není v tomto politickém tunelování sama—jenom se v jejím případě projevuje poněkud viditelněji.
Na kritiku, že je stranou stále více nacionalistickou a protievropskou, reagují stratégové strany osvědčenou demagogií: pro jistotu oznámí, že nepřátelé ODS ji budou stále častěji označovat za stranu protievropskou a nacionalistickou. Pravdou I tak ovšem zůstane, že celková suma názorů, kterou mozkový trust ODS vyprodukoval v poslední době ve vztahu k západním strukturám nebo k akci NATO v Kosovu, nese stále zřetelněji prvky nacionalismu, který je ve své podstatě stále více protizápadní. ODS se prostě rozhodla hrát populistickou strunu, která rezonuje s celkovou sebezahleděností české společnosti. Stejně jako rakouští “liberálové”, mění se vlajkonoš českého liberalismu v heiderovskou stranu, která se ovšem ještě neodvážila říci Evropské unii otevřené “ne”, ze kterého si Heider udělal program.
Když politici ODS mluví o nutnosti vstup do EU odložit, měli by občanům vysvětlit dopady takových kroků. Argumenty, že pro nás bude vstup ekonomicky nevýhodný jsou pustou demagogiíí—stačí se podívat na vývoj v Portugalsku, Španělsku či Irsku. Návrh Zahradila, abychom namísto vstupu vyjednali novou asociační dohodu či takovou celní unii s EU, jakou má Turecko, je návrhem svou povahou vskutku hodným těch, kterým je jasná prozápadní orientace proti mysli. Nechtějí vidět, že uváznutí české republiky v šedé zóně mezi Západem a Východem nakonec může znamenat cestu na Východ.
Lidové noviny – 22. 6. 1999