Předáci Občanské demokratické strany mluví o své straně stále častěji jako o straně konservativní a stále méně jako o straně liberální. Jedná se o významný posun, který odráží novou situaci v české parlamentní pravici. Ta byla až do začátku roku 1998 rozdělena mezi křesťanské demokraty a strany občanské, přičemž jak ODS tak Občanská demokratická aliance se dlouhou dobu definovaly jako strany jak liberální tak konservativní.
Liberalismus a konservatismus se ale spolu dobře nesnášejí. Liberalismus je otevřen změně, pohybu vpřed a novým myšlenkám, přičemž za hlavního nositele této změny považuje (na rozdíl od socialismu) svobodného jedince. Konservatismus akcentuje spíše obranu dosaženého, opatrný postoj ke změnám, tradice a osvědčené struktury hodnot. V české politické tradici má konservatismus poměrně pevné místo, ačkoliv konzervativní strany, jakou byla před válkou například strana agrární, neměly pojem „konservativní“ vždy ve svých názvech. Klasický liberalismus v Čechách naopak nebyl nikdy silný. Nositelem změn byla tradičně spíše demokratická levice.
Odchod významných osobností z ODS na začátku roku 1998 začal proměnu této strany ve stranu především konservativní. Unie svobody se naopak rychle konstituovala jako strana typicky liberální. Coby strana usilující o změny a o dokončení reforem má dnes US blíže k pravému (liberálnímu) křídlu sociální demokracie než k ODS. Občanští demokraté mají zase v některých ohledech poměrně blízko ke konservativnímu (národně socialistickému) křídlu ČSSD, se kterým je spojuje nikoliv socialismus ale důraz na národní dimenzi politiky a politické opatrnictví.
Konservatismus jako politické hnutí může být přínosem pro takové společnosti, které prošly dlouhým nepřerušovaným vývojem a existují v nich tedy pevné struktury hodnot a tradice, které stojí za to bránit před unáhlenými změnami. V současném českém kontextu ale konservatismus dává malý smysl, neboť co má vlastně „konservovat“, na co má navazovat, a co má chránit před přílišnými změnami? Reformy v naší zemi nejsou dokončeny, hodnotové stupnice jsou nevystrukturovány, topíme se v nestandardním postkomunistickém močálu českých cest.
Určitý typ konservativní ideologie může v Čechách ovšem najít poměrně mnoho stoupenců. Patří mezi ně ti, kteří chtějí chránit status quo, protože jim vyhovuje, stejně jako ti, kteří se změn bojí. Je mezi nimi i poměrně silná vrstva lidí, kteří mají strach z našeho směřování do Evropské unie—a to nejen proto, že nevěří našim schopnostem obstát v evropské konkurenci ale i proto, že přijetí evropských standardů by postupně odstranilo právní a institucionální džungli, která mnohým lidem vyhovuje.
Nebezpečí konservatismu v podání ODS spočívá především v tom, že se
tato strana snaží pod hesly obrany tradičních hodnot, mezi něž patří i národ či vlastenectví, zakonzervovat určitý typ mocenských, politických a ekonomických poměrů a izolovat zemi od Evropy. Skutečný konservatismus vyrůstá především z obrany určitých morálních hodnot. Ty ale ve slovníku ODS budeme jen těžko hledat. Morální politika je představiteli ODS spíše vysmívána jako naivní blud.
Příklon ODS k podivné národovecké verzi konservatismu by neměl uniknout těm dosavadním voličům ODS, kteří ještě stále věří, že tato strana je nositelkou razantních liberálně orientovaných reforem. Pojmy, jako jsou národ či vlastenectví, jsou používány účelově—to jest nikoliv proto, že jsou pro ODS skutečnými hodnotami, ale proto, že mohou posloužit k zakonservování takových poměrů, jaké ODS vyhovují. A to není možné bez určitého odstínění České republiky od vyspělé Evropy.
Tento vývoj je pro Českou republiku nesmírně nebezpečný. Pod pláštíkem obrany nejasných národních zájmů se „konservatismus“ ODS stále zřetelněji stává nejen protievropským ale i protizápadním hnutím.
V zemi, která ze všeho nejvíce potřebuje rychlé přijímaní standardů civilizovaného světa na úkor českých cest, je konservatismus v tomto pojetí spíše reakcionářstvím. Nenápadné hnědnutí modrého ptáka by mohlo s pomocí národně socialistického křídla v ČSSD zavést naši zemi na slepou kolej, z níž jen těžko budeme hledat cestu zpátky.
MF Dnes – 24. 6. 1999