Opakované útoky Miloše Zemana na novináře a ekonomické analytiky jsou jevem, který by byl ve vyspělých demokraciích nemyslitelný. V postkomunistickém prostředí české demokracie ale mnozí politici zatím jen těžko snášejí, že novináři mají právo klást nepříjemné otázky a psát o politicích nepříjemné věci. Je samozřejmé, že někteří novináři občas prezentují veřejnosti nesmysly nebo nepřesné údaje. Stejně tak ale činí mnozí politici.
Úroveň politické elity, novinářů či obecně intelektuálů nemůže být příliš jiná, než je úroveň společnosti jako celku. Česká společnost je společností poznamenanou nejen čtyřiceti lety komunismu ale zejména obdobím normalizace, které například Poláci nebo Maďaři nezažili. Skutečně dobří politici a skutečně dobří novináři jsou zákonitě spíše výjimkami. Zeman svým grobiánstvím a neomaleností potvrzuje, že on takovou výjimkou není. Jeho styl i poněkud paranoidní vidění světa, v němž se to hemží spiknutími, občas připomínají politickou mentalitu důvěrně známou z bývalého režimu. V tom se Zeman nijak neliší od svého opozičně-smluvního partnera Václava Klause.
V chování mnohých politiků lze vypozorovat zajímavý úkaz. Zdá se, že když dosáhnou určitého postavení v mocenské hierarchii, začnou mít pocit, že se jejich názory a vědomosti automaticky staly hodnotnějšími.
Mají pojednou neukojitelnou potřebu poučovat a vynášet kategorické soudy. Jakoby uvěřili tomu, že svého významného postavení by přeci nemohli dosáhnout, kdyby nebyli poněkud „chytřejší“ než ti ostatní.
Novináři jsou pak v lepším případě káráni za to, že kladou „hloupé“ otázky, v horším jsou označeni za intelektuální nedochůdčata. Někdy se dokonce v hlavách postkomunistických politiků promění v „nepřátele lidstva“.
I když, jak už bylo řečeno, odpovídá úroveň politické elity a novinářské obce celkovému stavu společnosti, přece jenom existují mezi oběma komunitami rozdíly, které mluví spíše ve prospěch novinářů. Nejde například jenom o to, že v průzkumech veřejného mínění požívají novináři mnohem větší důvěry než politici. Jde i o způsob, jakým se po pádu komunismu někteří lidé stali politiky a jakým se stali novináři.
Zatímco uchazeči o práci v novinářské branži, zejména v prestižnějších publikacích a elektronických médiích, museli a musí splnit určitá profesionální kriteria, do politiky se po pádu komunismu nahrnulo množství konjukturalistů. Základním kritériem výběru pro „povolání“ politika nebyla vždy personální integrita či profesionalita ale spíše loajalita vůči silným osobnostem či oportunistický instinkt říkat správné věci ve správnou chvíli.
Dalo by se dokonce tvrdit, že právě proto, že se postkomunistická politická elita nezformovala dlouhodobým přirozeným výběrem, je průměrná úroveň politiků dokonce ještě o něco horší než celkový stav společnosti. Jinými slovy: v české politice se to hemží politickými zlatokopy a tuneláři, kteří se svěřeným mandátem zacházejí nikoliv především tak, aby rozumně spravovali věci veřejné, ale aby z toho měli prospěch oni sami nebo jejich strany.
K ubohé kvalitě české politické reprezentace samozřejmě přispívá i skutečnost, že volební systém založený na striktně poměrném zastoupení sice pomohl zkonsolidovat politické strany, ale ztěžuje generování nových politických talentů. Prosadit se v existujících politických stranách vyžaduje především loajalitu ke stávajícím strukturám a vůdcům. Nové osobnosti nepřicházejí do politiky z občanské společnosti, kde se nejprve musí osvědčit, ale spíše na základě osobních vazeb s důležitými stranickými politiky.
Když se Zeman vysmívá intelektuálním schopnostem novinářů, mluví z něj stejná arogance, jako když útočí na nejrůznější mladé ekonomické analytiky. Ti mají totiž v průměru kvalitnější vzdělání než ministerský předseda. Mnoho z nich absolvovalo dlouhodobé stáže na prestižních západních universitách a někteří na prestižních západních universitách dosáhli akademických titulů. Je příznačné, že právě tito lidé se nesnižují k tomu, aby na adresu Zemana říkali urážlivé, vulgarizující bonmoty. A to i navzdory tomu, že jim k tomu ministerský předseda poskytuje dostatek šancí.
Hospodářské noviny – 8. 7. 1999