V lomozu způsobeném vzrůstajícími preferencemi komunistů, útoky předsedy vlády na novináře a hodnocením ročního výročí opoziční smlouvy, poněkud zanikla zpráva, že poslanecká sněmovna opět neschválila (tentokrát lidovecký) návrh zákona o referendu. Občanské demokratické straně, která je odpůrcem referenda, pomohla schválení zákona zabránit Unie svobody.
Odpůrci zákona o referendu nabízejí celou škálu argumentů. Referendum je nástrojem přímé demokracie, kdežto my máme demokracii zastupitelskou, v níž prý mají rozhodovat jen volení zástupci lidu. Podsouvá se nám, že přímá demokracie koncept levicový, zatímco zastupitelská demokracie je koncept pravicový. Referendum by údajně mohlo být v nezralé postkomunistické společnosti zneužito. Není též jasné, v jakém rozsahu by referendum mělo být používáno. Kdo a jak by formuloval otázky v referendu položené? Měly by mít výsledky referenda větší sílu než rozhodnutí parlamentu, nebo by měly mít jen charakter doporučení? Referendum je prý drahé.
Ano, uspořádání referenda je obvykle drahé, ale drahá je i demokracie jako systém. Je to totiž systém komplikovaný, v němž se společnost dobírá často jednoduchých rozhodnutí komplikovanými způsoby. Pro „složitost“ demokracie ovšem existují dobré důvody: všechny „jednodušší“ systémy jsou nakonec prostě méně demokratické. Ty nejméně komplikované, zejména pokud jde o způsob dosahování rozhodnutí, jsou obvykle jednoduše nedemokratické.
V české politické diskusi o referendu jsme, jako už tolikrát od pádu komunismu, svědky „znovuvynalézání kola“a prosazování malicherných stranických zájmů na úkor zájmů veřejných. Zaručeně přesvědčivé argumenty pro a proti zavedení referenda jsou jen echem diskusí, kterými si vyspělé demokracie už dávno prošly. Výsledkem takových diskusí dnes ovšem je, že většina západních demokracií institut referenda v nějaké podobě na celostátní úrovni používá. V některých je okruh otázek, o kterých lze rozhodnout v referendu poměrně široký, v jiných je vymezen úzce.
V nedemokratických režimech může být „referendum“ občas zneužito. Nějaký ten Lukaščenko si může například nechat prodloužit prezidentský mandát či si dát „demokraticky“ stvrdit autoritativní styl vlády. V demokratických státech ovšem používání referenda téměř nikdy nevedlo k omezení demokracie. Zato známe poměrně četné případy, kdy s demokracií „zatočili“ svobodně zvolení zástupci lidu reprezentující tu či onu nedemokratickou stranu. Jinými slovy: referendum by sice mohlo být teoreticky použito k omezení demokracie ale zrovna tak může být použito k její obraně.
Používání referenda je dobrým testem dospělosti toho kterého demokratického systému. Snahy zamezit používání referenda často svědčí buď o existenci takových specifických zájmů některých politických stran, které by používání referenda mohlo ohrozit, nebo o politickém elitismu. Patent na rozumná a kvalifikovaná rozhodnutí mají pouze politici, zatímco zdravému rozumu občanů nelze důvěřovat ani, kdyby k otázce referenda proběhla sebekvalifikovanější veřejná diskuse. Někteří politici a politické strany se koneckonců bojí ze všeho nejvíc právě namáhavé veřejné diskuse.
Literární noviny 30 – 28. 7. 1999