Několik příštích měsíců ukáže, jak pevné je opozičně-smluvní spojenectví mezi sociálními a občanskými demokraty. Opoziční smlouva bude vystavena testům, kterým zatím nemusela čelit. Tím nejtěžším bude diskuse o státním rozpočtu na příští rok. ČSSD se totiž tentokrát jen ztěží dočká podpory od lidovců. Ti loňský rozpočet podpořili částečně i proto, že vůči ČSSD chtěli učinit vstřícné gesto, které by mohlo být základem pro možné koaliční spojenectví. Navíc se mohou po právu cítit podvedeni tím, že se oficiální výše deficitu zvýšila krátce po schválení rozpočtu.
Poté, co opoziční smlouva zdárně přežila první rok, a předsedové opozičně-smluvních stran si ji na rozdíl od většiny občanů, politiků ostatních stran i politických analytiků hlasitě pochvalují, by opětovná ochota lidovců podpořit deficitní rozpočet vlády byla vlastně jen naivní podporou opoziční smlouvy v její současné podobě. ODS by tak i nadále mohla předstírat, že je pravicovou opozicí vůči levicové vládě, kterou ve skutečnosti výměnou za podíl na moci udržuje při životě. ČSSD i ODS by mohly v klidu dále společně pracovat na takových změnách volebního zákona, jejichž hlavním cílem je zničit právě takové strany, jako jsou lidovci.
ČSSD se tedy bude muset snažit dohodnout na podpoře rozpočtu s ODS.
V té se ovšem–pokud jde o podporu deficitního rozpočtu a další osud opoziční smlouvy–začínají objevovat určité rozpory. Není divu. Jestliže totiž nakonec ODS podpoří vládní návrh rozpočtu, aby zachránila opoziční smlouvu, bude muset provést jedno z dalších, stále méně věrohodných ideologických salt, které české veřejnosti v poslední době předvádí. Image „hráze proti levicovému nebezpečí“, za kterou se ODS vydává, by se tak mohla zbortit i v očích těch voličů, kteří ještě stále věří, že ODS byla k dosavadní spolupráci s levicí donucena okolnostmi, a nikoliv jen touhou jejích předáků podílet se na moci.
ODS samozřejmě může za případnou podporu rozpočtu žádat od ČSSD vysokou cenu—například podporu své verze volebního zákona. Tento obchod ale mnozí voliči ODS nemusí pochopit a přijmout jako legitimní ospravedlnění podpory socialistického rozpočtu. A malého pochopení by se mu dostalo i uvnitř ČSSD. Přijetí volebního zákona, tak jak si ho představuje ODS, by se totiž mohlo v případě ČSSD rovnat politické sebevraždě–zejména pokud by měl být přijat dříve, než se sociálním demokratům podaří znovuzískat alespoň část jejich ztracené voličské základny.
Politické licitování okolo rozpočtu a volebního zákona—témat úzce spojených s dalším osudem opoziční smlouvy—tak může nabourat zdánlivou monolitičnost ODS a dále prohloubit již nyní existující nejednotnost uvnitř ČSSD. Pokud v doplňovacích volbách do Senátu neuspěje ani kandidátka ODS ani kandidát ČSSD (a opozičně-smluvní strany tak ztratí ústavní většinu v parlamentu), bude ohrožen i další pilíř jejich spolupráce—snaha změnit ústavu.
Jestliže budou chtít Klaus a Zeman další existenci opoziční smlouvy obhájit, čeká je na podzim uvnitř jejich stran poměrně těžká práce. Vzájemný obchod, v němž by jednou z položek byl rozpočet, by znamenal prohloubení vzájemné spolupráce, což nemusí mnozí voliči obou stran snadno strávit. Pokud by navíc součástí takového obchodu byl i souhlas ČSSD přistoupit na verzi volebního zákona navrhovanou ODS, stal by se „stabilizační pakt“naprosto nestabilním a předčasné volby se mohly stát jen otázkou času. Kombinace tohoto těžko řešitelného paradoxu s fakty, jako jsou klesající popularita ČSSD, zmenšující se podpora pro opoziční smlouvu mezi voliči, rostoucí podpora komunistů, a další zdrcující posudek Evropské Unie, může vytvořit explosivní směs, s níž si i tak zkušení političtí pyrotechnici, jako jsou Klaus a Zeman, budou umět jen těžko poradit.
Lidové noviny – 30. 8. 1999