Zdrcující porážka, kterou v doplňujících senátních volbách v centrální Praze uštědřil stranickým kandidátům nezávislý kandidát Václav Fischer, je odmítnutím stranické politiky, tak jak se u nás vyvinula za posledních několik let. Fischer sám částečně vystihnul charakter naší stranické politiky, když po svém zvolení řekl, že zvítězila slušnost nad sprostotou. Je možné dodat, že zejména pokud jde o jeho vítězství nad kandidátkou ODS, zvítězil také rozum nad demagogií, rozhled světoběžníka nad přízemním českým provincionalismem a noblesa nad intrikujícím maloměšťáctvím.
Někteří pozorovatelé přispěchali s tvrzením, že Fischerovo vítězství bude sympatické především zastáncům nepolitické politiky, kteří by nejraději viděli politický systém bez politických stran. Mýtus nepolitické politiky—stejně jako mýtus „sarajevského atentátu“ či mýtus intrikujícího „hradního bloku“–je ve skutečnosti jen jednou ze zavádějících nepravd, kterými českou politiku živí od konce roku 1997 Václav Klaus a jeho strana. Ani Fischer ani nikdo z těch, kteří se z jeho vítězství radují, nechce politické strany zničit. Ty jsou a zůstanou základními institucemi každé moderní demokracie. Ale právě proto, že jsou pro fungování demokracie tak nepostradatelné, je důležité, aby byly institucemi co nejslušnějšími. Jsou-li strany zkorumpované, vykazují-li nízkou politickou kulturu a šiří-li demagogii namísto jasných programů, trpí tím nejen kvalita ale i legitimita celého demokratického systému.
Fischerovo vítězství vyslalo do nitra našich politických stran jasné varovaní: změňte své způsoby, nebo zahynete na úbytě a nahradí vás nové politické subjekty, v jejichž čele mohou stanou právě osobnosti, jako je Václav Fischer. Otázkou je, zda naše strany na skutečnou změnu mají. Aby se v nich něco podstatného začalo dít, museli by nejprve z jejich vedení odejít přesluhující velikáni prvních deseti let postkomunistického období.
V důsledku Fischerova vítězství se pod tlakem octne i opoziční smlouva. Kritika tohoto paralyzujícího politického aranžmá byla jedním z hlavních bodů Fischerova programu. Jak ODS tak ČSSD si budou muset rozmyslet, zda jim další setrvávání v opozičně-smluvním svazku, nezačíná vážně škodit. Přidáme-li k poselství, které se vynořilo ze senátních voleb i problémy, které se mezi ODS a ČSSD objeví v souvislosti s diskusí o rozpočtu a volebním zákoně, je pravděpodobné, že obě strany, zejména jejich hlavní protagonisty opoziční smlouvy, čeká poměrně horký politický podzim.
Fischerovo vítězství též rozptýlilo některé přežívající mýty—například ten, že Češi jsou národ přirozeně závistivý. Ukázalo se, že poctivě nabyté bohatství a úspěch Čechům nevadí. Fischerův vstup do parlamentu má v sobě i další pozitivum: parlamentní křeslo získal někdo, koho nelze ani v nejmenším podezřívat, že je na něm existenčně závislý. To je v české politice příjemný nový prvek.
Neviditelný pes – 1. 9. 1999