Sociální a občanští demokraté připravili ve skrytu svých sekretariátů, bez jakékoliv diskuse s veřejností, balík ústavních změn, jejichž hlavním mottem se zdá být umenšení politického vlivu prezidenta. Ačkoliv obě strany při podepisování opoziční smlouvy tvrdily, že se do změn ústavy chtějí pustit proto, že je nutné ústavu systémově opravit, změny, které navrhují, jsou jen dalším nesystémovým,a nesmyslným, zásahem do již beztak špatného dokumentu.
Nejdůležitější a nejkontroverznější navrhované změny v pravomocích prezidenta lze rozdělit do tří okruhů, z nichž jeden se týká jmenování vlády, druhý jmenování bankovní rady a třetí rozsahu prezidentova práva udílet milosti. Pokud budou změny schváleny, musel by prezident v budoucnosti pověřit sestavením vlády předsedu vítězné strany. Takové ustanovení ústavy by z prezidenta učinilo pasivního razítkovače dopředu daných scénářů. Naskýtá se otázka, zda k takovému automatickému úkonu je vůbec zapotřebí hlavy státu.
Navrhovaná změna nedává smysl ani z dalších důvodů. Pokud by měl být zachován poměrný volební systém, vítěznou stranou není ta, která získá nejvíce hlasů, ale ta, která dokáže sestavit takovou vládu, kterou schválí parlament. Tedy nejčastěji ta strana, která dokáže dát dohromady funkční koalici. V případě volebního vítězství například strany extrémistické, s níž nikdo nechce koalovat, a která ani nemá šanci získat podporu pro menšinové vládnutí, je pověření jejího předsedy sestavením vlády jen ztrátou času.
Manévrovací prostor, který prezident v současnosti má, je důležitou pojistkou demokracie. Už z morálního hlediska je nepředstavitelné, že by například Václav Havel, který strávil několik let v komunistických žalářích, pověřil sestavením vlády například předsedu stávající komunistické strany. Česká republika může být vděčná za to, že má hlavu státu, která svými činy zatím potvrzuje, že by se v kritických momentech nechovala jako například Edvard Beneš. Navrhované ústavní změny by ale svázaly Havlovi i všem budoucím prezidentům ruce.
Ústavní změny týkající se jmenování vlády také hrubě podceňují roli parlamentu jako konečné autority v parlamentní demokracii. Jedním z mýtů, které v české politice šíří již od svého pádu v roce 1997 Václav Klaus, je, že prezident Havel preferuje nepolitickou politiku a vlády se sestavené z jeho přátel. Ústavní změny jsou tak jakoby namířeny proti této údajné Havlově tendenci. Ve skutečnosti by samozřejmě ani Havel ani jakýkoliv jiný prezident nemohl prosadit žádnou vládu, která nakonec nedostane důvěru parlamentu. Nebylo tomu tak ani v případě vlády Tošovského, kterou Klaus rád uvádí jako příklad prezidentových nepoliticky politických tendencí. Ta nakonec získala v parlamentu největší podporu ze všech vlád, kterým parlament od vzniku České republiky vyslovil důvěru. Stalo se tak s podporou sociálních demokratů, a ČSSD by proto měla přestat přizvukovat mýtům ODS.
Nový způsob jmenování bankovní rady by možná dával smysl, pokud by se tato změna neměla udát v době, kdy se Česká republika snaží stát členem Evropské unie a tím i součástí systému jednotné evropské monetární politiky. Rozhodující slovo tak bude mít za několik let i u nás Evropská centrální banka. Jsou-li opozičně-smluvní strany upřímné, pokud jde o jejich deklarovanou snahu začlenit Českou republiku do EU, proč vyvíjejí tolik úsilí změnit systém jmenování členů bankovní rady? V době, kdy Česká republika nestačí přijímat celou řadu dalších důležitých zákonů, utrácejí obě strany energii na prosazení ústavní změny, která bude za několik let bezpředmětná.
Snaha omezit rozsah prezidentových pravomocí udílet milosti je kapitolou sama o sobě. Je pravdou, že v různých zemích je rozsah této pravomoci hlavy státu upraven různě. V žádném případě se ale nejedná o feudální přežitek, který existuje pouze u nás. Prezidentovo právo vstupovat ve výjimečných případech do trestního řízení má hluboké opodstatnění v zemi, která se ještě stále potýká s postkomunistickým marasmem, jehož součástí je špatně fungující justice. Statistiky navíc mluví jasnou řečí: z celkového počtu udělených milostí či abolicí, jen nepatrný počet vzbudil kontroverzi.
Zdá se tedy, že ústavní změny, které měly být především vylepšením ústavy, budou především nepřímým vyřizováním si účtů předáků dvou opozičně-smluvních stran s prezidentem Havlem. Tato politická objednávka ovšem zasáhne především Havlovy nástupce. Politický vliv a autorita Havla se totiž odvozují od ústavy jen částečně. Jeho nástupci se ale mohou stát jen loutkami v rukou partajních bosů.
Hospodářské noviny – 2. 9. 1999