Po loňských volbách dvě největší české politické strany—Občanská demokratická strana a sociální demokracie—uzavřely tak zvanou opoziční smlouvu s tím, že budou, mimo jiné, pracovat společně na změnách ústavy. Opozičně-smluvní strany tvrdily, že cílem plánovaných ústavních změn je především systémově opravit špatnou ústavu, která byla šita horkou jehlou v závěrečných měsících rozpadu československé federace. Kritici opakovaně varovali, že ústavní změny, jakož i plánované změny volebního zákona, jsou změnami účelovými, jejichž hlavním smyslem je umenšit vliv Prezidenta a zredukovat vliv ostatních, takzvaně malých stran.
Když byly výsledky společné komise ODS a ČSSD nedávno zveřejněny, ukázalo se—přesně jak tvrdili kritici—že plánované ústavní změny nemají nic společného se systémovými opravami ústavy, ale jsou namířeny především proti prezidentovi. Pokud by byly přijaty, prezidentovy pravomoci by byly změněny zejména ve třech oblastech:
jmenování vlády, jmenování rady centrální banky a udílení milostí.
Zejména změny ve způsobu, kterým prezident jmenuje novou vládu, jsou závažné a mohou mít dalekosáhlé důsledky pro český politický systém. V současnosti prezident pověřuje sestavením vlády toho politika, který má podle prezidentova přesvědčení největší šanci sestavit takovou vládu, která dostane od parlamentu důvěru. Ve většině případů se samozřejmě jedná o předsedu té strany, která ve volbách získala nejvíce hlasů. Mohou ale nastat případy, kdy je jasné, že taková strana nedokáže sestavit funkční koalici (například proto, že s ní žádná jiná strana nechce jít do koalice) a bylo by tedy ztrátou času pověřovat jejího předsedu sestavením vlády.
Pokud by byly přijaty plánované změny, ústava by prezidentovi předepisovala, že musí sestavením vlády pověřit stranu, která dostala ve volbách nejvíce hlasů. Tato změna je problematická hned z několika důvodů. Za prvé by z prezidenta udělala jen mechanickou loutku, která nemá žádný prostor k manévrování. Za druhé, je taková změna i určitou hrozbou pro demokracii, zvláště pak v neustálených postkomunistických poměrech.
Lze si totiž představit, že příští volby vyhraje strana extrémistická, například nereformovaná komunistická strana, jejíž preference stoupají. Navzdory tomu, že s takovou stranou nikdo nechce jít do koalice, prezident bude muset jejího předsedu pověřit sestavením vlády. Ačkoliv bude dopředu jasné, že vláda takové strany nedostane v parlamentu důvěru, její předseda může vládu sestavit a prezident ji musí jmenovat. Taková vláda pak vládne, až do té doby, než předloží parlamentu svůj program a parlament jí vysloví nedůvěru. Mohlo by se tak stát, že například komunistická strana by mohla v české republice na několik týdnů obsadit všechna ministerstva, včetně těch, kde by například NATO české komunisty jen velmi nerado vidělo.
Ostatní změny v prezidentových pravomocích jsou též sporné. Způsob jmenování bankovní rady, kterou v současnosti jmenuje prezident, by byl změněn tak, že jednu třetinu kandidátů by navrhovala sněmovna, jednu Senát a jednu vláda. Prezident by sice mohl takové kandidáty vetovat, ale byl by pod velkým tlakem, aby navrhované kandidáty přijal. Byla by tak umenšena nezávislost centrální banky, na kterou předsedové opozičně-smluvní stran opakovaně útočí. Především ale takové změny nedávají smysl v době, kdy česká republika usiluje o členství v Evropské unii a tím eventuálně i v systému jednotné měny, v němž hlavní roli hraje centrální banka evropská.
Změny v prezidentových pravomocích udílet milosti jsou též kontroverzní. Je sice pravda, že Havel udělil některé milosti, které vzbudily rozpaky, ale drtivá většina jím udělených milostí se nikdy nesetkala s kritikou. Stejně jako ostatní změny v prezidentových pravomocích jsou i změny v udílení milostí jen nepřímým útokem právě na Havla. Obě opoziční strany Havlovi vyčítají přílišnou nezávislost a údajné snahy vytvářet své vlastní mocenské centrum. Už od jmenování Tošovského vlády, kterou Havel jmenoval na začátku roku 1998 poté, co padla vláda Václava Klause, šíří Klaus mýtus o Havlově zálibě v nepolitické politice. Skutečnost, že Tošovského vláda byla napůl nestranická, byla přitom ve skutečnosti zapříčiněna tím, že politické strany v té době nebyly schopny sestavit plně politickou vládu.
Ještě před několika týdny se zdálo, že ústavní změny jsou nevyhnutelné.
Nedávné jednoznačné vítězství nezávislého kandidáta Václava Fischera v doplňovacích volbách do Senátu v centrální Praze je ale zlomem v české politice. Je tomu tak nejenom proto, že v centrální Praze se bojovalo i o ústavní většinu, kterou až do zvolení Fischera měly společně právě ODS a ČSSD. Je tomu tak především proto, že Fischerovo vítězství rozpoutalo v obou opozičně-smluvních stranách debatu o jejich směřování, mimo jiné i o smyslu opoziční smlouvy. Opoziční smlouva bude během podzimu pod velkým tlakem I proto, že se ODS a ČSSD dokáží jen těžko dohodnout na plánované změně volebního systému a podpoře rozpočtu. Radikální změny volebního systému, které by zvýhodnily velké strany, jsou momentálně nepřijatelné pro ČSSD, neboť by tak při svých klesajících preferencích strana spáchala politickou sebevraždu. ODS zase jen těžko podpoří deficitní rozpočet. Pokud by se opoziční smlouva měla zhroutit, neuskuteční se pravděpodobně ani plánované ústavní změny. Obecně se tak zdá, že bouře, kterou na české politické scéně Fischerovo vítězství rozpoutalo, může nakonec zcela změnit I plány obou stran.
Hospodářské noviny – 6. 9. 1999