Naši současnou krizi lze nahlížet z různých úhlů. Například od Maďarska a Polska, které, jak se zdá, mají to nejhorší již za sebou, nás kromě dlouhodobých historických zkušeností odlišuje i jiný vývoj v době těsně před pádem komunismu. Zatímco v podstatě celá česká a slovenská elita byla po roce 1968 zdecimována a na dvacet let nastalo období normalizace, v Polsku a Maďarsku došlo k postupné liberalizaci.
V lůnech komunistických stran Polska a Maďarska tak postupně vznikaly nové levicové elity, zatímco v rozsáhlých šedých zónách se rodily elity vesměs nelevicové. V okamžiku pádu komunismu, existovaly v obou zemích početné skupiny lidí, kteří byli schopni poměrně kompetentně vládnout, anebo se pod tlakem silné opozice rychle vládnout učili. V Československu nic takového nebylo možné—neexistovala zde ani liberálně-levicová elita uvnitř komunistické strany ani nelevicová elita mimo ni. Disidentské gheto bylo příliš malé a příliš poznamenané svým disidentstvím na to, aby mohlo skutečně převzít politickou moc ve standardních poměrech.
Mezi důsledky normalizace patří nejenom skutečnost, že se Československá komunistická strana nemohla přetransformovat v postkomunistickou sociální demokracii, ale i zoufalý nedostatek zkušených politických elit. V tomto kontextu je možné tvrdit, že ačkoliv Češi měli v době pádu komunismu ekonomický náskok před Poláky a Maďary, Poláci a Maďaři měli na nás nejméně desetiletý náskok politický, stejně jako náskok v rozvoji občanské společnosti. K důsledkům období normalizace patří i to, že se levá část politického spektra u nás vyvinula jinak než v Polsku a Maďarsku. Například sociální demokracie musela být znovuvytvořena zezdola politickými amatéry nejrůznějších levicových odstínů. Tento deficit se projevuje dodnes.
Politická pravice zase doplatila na to, že proti ní nestála silná levice. Její totální převaha v prvních letech po pádu komunismu znamenala, že se k nám zadními vrátky rychle vrátily některé bolševické manýry, jako jsou netolerance a nedostatek ochoty diskutovat i komunikovat. Spolu s těmito manýry se k nám vrátilo i normalizační pojetí stranictví, k jehož rysům patří pocit výlučnosti, neschopnost nebo strach otevřít se směrem navenek, nedostatek vnitrostranické demokracie, a bezobsažná ideologizace. Nezanedbatelné není ani dědictví bezpáteřního kariérismu, za nímž nestojí žádné skutečné přesvědčení. Naše politické strany se vyvinuly spíše v uzavřené politické kluby, v jejichž čele stojí v podstatě netolerantní politici. Není náhodou, že na Slovensku, které s námi sdílí normalizační dědictví, je situace podobná.
Když nás dnes někteří politici přesvědčují, že nutně potřebujeme změnit například volební systém, abychom měli akceschopné, většinové vlády, říkají nám v podstatě, že nejsou schopni se navzájem domluvit. Vždyť stejný volební systém, který u nás produkuje údajně „systémovou“ paralýzu, existuje v mnoha západoevropských zemích, kde žádné ochromení neplodí. Naše paralýza nemá nic společného s volebním systémem, ale zato má mnoho společného s normalizačním dědictvím v duších našich politiků. Ti se často chovají spíše jako neústupní, urážliví, vzájemně se nesnášející a trochu paranoidní aparátčíci, než jako demokratičtí politici.
V České republice se jen těžko něco začne měnit k lepšímu, dokud v čele stran stojí veteráni prvních deseti let postkomunismu. Ti nejsou schopni veřejnost oslovit s novými idejemi už proto, že cokoliv řeknou, na sebe v očích veřejnosti okamžitě bere podobu osobního útoku na jiné politiky.
Pokud většina nových myšlenek rodících se uvnitř stran není udušena vnitřní rigidností našich pidistran, postarají se o jejich udušení normalizačními manýry prosáklí „velikáni“ v čele těchto stran. Cestou k ozdravění naší politiky není nahražení stran jakousi nepolitickou politikou, ale vybudování skutečných, velkých politických stran, které jsou vnitřně pluralitní a navenek otevřené směrem k občanské společnosti. S lidmi holdujícími normalizačnímu pojetí stranictví se ovšem nic podobného nepodaří.
Lidové noviny – 28. 9. 1999