Když Vladimír Mečiar vládl na Slovensku, dívali se mnozí Češi na jeho metody jako na něco, co by v Čechách bylo jen těžko představitelné. Uplynulo několik let a zdá se, že Mečiar nebyl zdaleka produktem jakýchsi „východních“ specifik, ale spíše produktem normalizačního dědictví, které Češi a Slováci sdílí. Dnes v České republice vládne Mečiar svého druhu—má dvě hlavy, které jsou spolu spojeny opoziční smlouvou.
Stejně jako Mečiar slovenský, mluví i český kolektivní Mečiar hodně o demokracii. Chce ji neustále vylepšovat—a to, pokud možno hlavně ve svůj prospěch. Jednou se tak snaží činit změnou ústavy, jindy zase změnou volebního zákona. Konečným cílem tohoto úsilí není nic jiného než jakýsi „Mečiar na věčné časy“.
Český dvouhlavý Mečiar se podobně jako ten slovenský též pečlivě stará o rozdělení všech prebend ve státní správě a hospodářském sektoru. Do dozorčích a správních rad státních a polostátních podniků většinou pustí jen své lidi. A to dokonce i do rad těch podniků, které až dosud dobře prosperovaly.
Do Evropské unie se českému Mečiarovi také nijak zvlášť nechce. Skutečné usilování o členství v EU by se totiž neobešlo bez opuštění některých mečiarovských metod. Dokonce je možné argumentovat, že by takové úsilí nutně znamenalo rozpuštění našeho kolektivního Mečiara a následovné vytvoření většinové koalice, jejímž hlavním zájmem by už nemohlo být jen dělení moci pod hlavičkou stability a „klidu k práci“. Český Mečiar též nijak netouží po vytvoření skutečně standardního ekonomického a politického prostředí. V takovém prostředí se mu nedaří; v evropské kávě by se rozpustil jako kostka cukru.
Slovenský Mečiar se vyznačoval neustálými snahami reglementovat svobodná media. Ten český nyní usilovně přemýšlí, jak vylepšit tiskový zákon tak, aby novináři byli, pokud možno méně nezávislejší. Jedna polovina našeho Mečiara novináře neustále uráží výroky hodnými čtvrté cenové skupiny, zatímco druhá je považuje za zhoubu lidstva.
Paralyzující metody našeho mečiarismu velmi prospívají popularitě komunistů. Český Mečiar se ale ústy jednoho ze svých mediálních „expertů“ raději pokrytecky pohoršuje nad tím, že Česká televize vysílá seriál z komunistických časů. Pohoršuje se do té míry, že vyhrožuje odvoláním televizní rady. Ta by pochopitelně byla nahrazena radou povolnější, řekněme prostě „opozičně smluvní“. Chtělo by se téměř říci, že kdyby ČT Majora Zemana nevysílala, musel by si ho český Mečiar vymyslet.
Český Mečiar má stejně vřelý vztah k občanské společnosti jako ten slovenský. Neobviňuje sice její protagonisty zatím z toho, že jsou ve službách proti-národních zájmů, ale zato jim neustále vysvětluje, že se nemají plést do života politických stran. „Mluvením rýži neuvaříš,“ říká nám dobrácky náš kolektivní Mečiar. Jinými slovy: je třeba činů. Například změn ústavy, na kterých se náš Mečiar dohodne sám se sebou ve svých dvoujediných útrobách. Když najednou zjistí, že takové změny možná neprojdou parlamentem, osopí se na prezidenta za to, že se mu podivné změny ústavy nelíbí. Každý Mečiar prostě má svého Kováče a chová se k němu přesně tak, jak mu mečiarovská politická kultura velí.
MF Dnes – 30. 9. 1999