Nedávné oznámení Občanské demokratické strany, že bude jednat se sociálními demokraty o osudu opoziční smlouvy, je jen další ukázkou toho, jak bezobsažná je česká politika. Záminkou pro vyvolání jednání s ČSSD bylo „překvapivé“ zjištění předáků ODS, že opoziční smlouva nepřispívá ke stabilitě v zemi. Údajně je tomu tak proto, že ČSSD špatně vládne.
Ve skutečnosti nebyla opoziční smlouva nikdy cestou ke stabilitě. Byla jen jedním z tahů na pomyslné politické šachovnici—v šachové hře, kterou Václav Klaus rozehrál po takzvaném sarajevském atentátu. Hlavním smyslem smlouvy bylo od samého počátku dělení moci a též snaha potrestat malé strany a prezidenta. Miroslav Macek později ještě upřesnil, že ODS umožnila menšinovou vládu proto, že ČSSD má mít možnost se historicky znemožnit.
Stalo se. Zdánlivá neschopnost vlády ČSSD tak není pouze dílem Miroslava Grégra, Ivana Davida či Jaroslava Bašty. Je též dílem Klause. Ten dobře rozpoznal, jak velmi Miloši Zemanovi záleží na tom, aby se dostal, tak jak slíbil voličům, do Strakovy akademie. Umožnil mu tedy za pomoci zcela nestandardního mechanismu vytvořit vládu, která může vládnout jen zpola. Nejnovější posudek Evropské unie to koneckonců říká zcela jasně: Jedním z důvodů našeho neplnění požadavků Evropské unie je slabá menšinová vláda, která nemá dostatek podpory v parlamentu.
Kdyby ODS záleželo na osudu této země, byla by vytvořila s ČSSD velkou koalici. Ta mohla mít dostatečnou parlamentní podporu pro společný program, který by byl smysluplnější, než jsou opozičně-smluvní účelové změny ústavy a volebního zákona. Namísto toho se v této zemi již několik let hraje jen zcela bezobsažná politická hra. Nedělá se politika, dělá se jakási jakopolitika–politika, jejímž smyslem není starost o věci veřejné (tedy úkol, pro který byli politici zvoleni do svých funkcí a pro který si je veřejnost platí) ale pouze starost o moc.
Kdyby Česká republika již byla standardní demokracií a měla by tedy například i stabilní a decentralizovanou státní správu, v níž pracují skuteční profesionálové, kteří mohou za neodpovědné politiky „zaskočit“, možná by tolik nevadilo, že naši politici provozují politiku jenom na oko. Mohli bychom jim dopřát, aby si dále hráli na politickém pískovišti a navzájem si bořili pískové hrady. Naneštěstí v takové situaci ještě nejsme a adolescentní pojetí politiky se nám může vymstít.
Salva komentářů spekulujících o tom, co asi měl Klaus, na mysli, když tajemně oznámil jednání o opoziční smlouvě, je jenom dokladem toho, že na pískovišti si s politiky staví bábovky i mnoho novinářů. Je totiž jisté, že ať už Klaus měl na mysli cokoliv, rozhodně to nebyly zájmy země. Na šachovnici české jakopolitiky totiž zájmy občanů nijak výrazně nefigurují.
Literární noviny 42 – 20. 10. 1999