Poslanecká sněmovna se navzdory odmítnutí politiků Občanské demokratické strany vyslovila proti stavbě zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem. Chvályhodnost tohoto gesta ovšem trochu bledne ve světle alibistických prohlášení, v nichž dokonce i ti politici, kteří stavbu zdi rezolutně kritizují, podstatu věci popisují pouze jako „sociální problém“.
Taková argumentace je nepravdivá už proto, že pokud problém v Matiční ulici kdy pouhým sociálním problémem byl, dávno už přerostl do problému rasového. Stal se symbolem rasové nesnášenlivosti, kterému rozumí celá demokratická Evropa, ale kterému odmítají rozumět čeští politici a veřejnost. Zeď v Matiční ulici je tak nejenom zdí mezi údajně nespořádanými Romy a spořádanými reprezentanty většinové společnosti; je zdí mezi námi a Evropou. A je také zdí v každém z nás.
Každý neromský český občan by si měl poctivě odpovědět na otázku, do jaké míry mu na hlučných neplatičích z Matiční vadí jejich údajná sociální nepřizpůsobivost a do jaké míry mu vadí, že jde o Romy. Každý by si též měl odpovědět na otázku, do jaké míry je za skutečnost, že právě mezi Romy je tolik „sociálně nepřizpůsobivých“, odpovědná dlouhodobá snaha většinové společnosti udělat z etnika, které má svébytné kulturní tradice, „spořádané“ městské obyvatelstvo. V kladení otázek by bylo možné pokračovat.
Míra politického pokrytectví, které se v souvislosti se stavbou zdi objevila, je vskutku nevídaná. Rozdíl mezi heiderovským populismem ODS, který se ohání demokracií, aby ospravedlnil neospravedlnitelné, a postoji ostatních stran byl tak zredukován na v podstatě technický spor o to, zda místní samospráva smí řešit „sociální problém“ tak, že postaví zeď či nikoliv.
Zavádějící, alibistická argumentace je politiky používána především proto, že vědí, co si o celé věci myslí velká většina občanů. Demokracie, v níž ale politici většinou pouze papouškují názory většiny, není skutečnou demokracií. Dalo by se téměř trochu posměšně říci, že k takové „demokracii“ není ani třeba mít zastupitele. Stačily by průzkumy veřejného mínění nebo referenda o všem—vládlo by se jednoduše podle jejich výsledků. Naopak v demokracii, která pochopila, že každá většina se skládá z mnoha menšin, které je třeba tolerovat a chránit, pokud nejsou ohrožením demokracie, zastupitelů třeba je.
V podobě zdi v Matiční máme téměř přesně sto let po vypuknutí hilsneriády opět hilsneriádu svého druhu. To, jak se ten který politik k této novodobé hilsneriádě postaví, možná na léta předurčí základní dělící čáry v české politice. Určí, kolik máme Masaryků a kolik těch druhých. Určí, kolik máme skutečných demokratů, kteří jsou ochotní jít s kůží na trh, a kolik máme pouhých oportunistů. Zatím situace nevypadá o moc lépe než před sto lety, kdy Masaryk a jeho souputníci bitvu o Hilsnera prohráli.
Literární noviny 44 – 3. 11. 1999