Proč Klaus lpí na superkoalici

Již několik týdnů Občanská demokratická strana „hraje hru“ (jak občas říkají samotní předáci ODS) tzv. supervelké koalice. Možných motivů „hry“ je mnoho. Některé se zdají být méně pravděpodobné, jiné více—například ta, že se Václav Klaus potřeboval před sjezdem ODS poněkud distancovat od opoziční smlouvy. Nebo ta, že ODS potřebovala upustit trochu páry z hrnce přeplněného společenskou frustrací. Či ta, že ODS chce vytvořit takový tlak na svého opozičně-smluvního partnera, aby ten přistoupil na změnu volebního zákona a opustil plány na brzké zavedení územní decentralizace státu. Špatná není ani teorie, že se chce ODS nějakým způsobem podílet na rozsáhlé privatizaci, kterou chce spustit místopředseda vlády Mertlík.

Když vysvětluje motivy své „hry“ samotná ODS, mluví o špatném vládnutí sociální demokracie, o ohrožení našeho směřování do Evropské unie, o odpovědnosti za schválení rozpočtu. Komentátoři většinou považují tato vysvětlení za méně pravděpodobná především proto, že odporují tomu, co ODS dělala více než rok až do začátku října, kdy se Klaus najednou rozhodl, že je v zemi krize. Před tím občanským demokratům špatné vládnutí ČSSD příliš nevadilo a k EU má Klaus vztah asi tak stejně vřelý, jaký má k Josefu Luxovi nebo Prezidentu Havlovi.

Co když se ale za zdánlivě neracionálním lpěním předsedy poslanecké sněmovny na superkoalici, kterou nikdo jiný nechce, skrývá motiv, který zatím nikdo příliš neanalyzoval—totiž Klausova ambice stát se prezidentem? Jinými slovy: co když se ve skutečnosti nehraje ani o osud země, ani o EU ale o Klausovo prezidentství? Co když ona odpovědnost, o které Klaus najednou mluví, není odpovědností ke státu ale–jako už tolikrát v minulosti—především odpovědností Klause ke Klausovi?

Klaus dobře ví, že k tomu, aby dosáhl na prezidentský úřad, nesmí ztratit spojenectví ČSSD. Bez hlasů svého opozičně-smluvního spojence nemá politik Klausova profilu—tedy politik, který je téměř nábožensky podporován 25 procenty voličů a svou stranou, ale stejně intenzivně neoblíben u zbytku voličů a ostatních stran—šanci být prezidentem zvolen.

Klaus ví, že nemůže dále tolerovat naprostou paralýzu a nedýchatelnou atmosféru totální „stability“, kterou stvořila opoziční smlouva. Kdyby skutečně chtěl jako řešení většinovou vládu, která by byla alternativou k té současné, mohl by dnes už bez větších problémů (za cenu určitých ústupků jak na straně ODS tak na straně čtyřkoalice) vyjednat většinovou koalici. Ta v sobě ovšem skrývá malý háček: měla by sice dost hlasů na to, aby prosadila většinu zákonů v parlamentu, ale jejích sto a jeden hlas by zřejmě nestačily na zvolení Klause prezidentem, pokud by se taková volba konala ještě v tomto volebním období. Někteří lidovci a unionisti by prostě Klause na Hradě prostě chápali jako zlý sen. Možná proto mluví předseda poslanecké sněmovny o sto jedna hlasech jako o nedostatečné záruce stabilního vládnutí.

Chce-li Klaus na Hrad, musí tedy za každou cenu udržet spojenectví s Milošem Zemanem, nebo jej alespoň nesmí ponížit. Superkoalice, ačkoliv jinak nedává žádný smysl, by byla vlastně pokračováním opoziční smlouvy „jinými prostředky“ a pomohla by ČSSD neztratit tvář. Ba dokonce by se jednalo o určité vylepšení, pokud jde o Klausovy prezidentské ambice, neboť ten by se stal přirozeným prezidentským kandidátem superkoalice. Klausův záměr by sice zdánlivě splnila i plnohodnotná koalice mezi ODS a ČSSD–jenže ta je riskantní. Pokud by společné úsilí obou stran výrazně nerozhýbalo ekonomický růst, a prezidentská volba by se nekonala ještě v tomto volebním období, mohla by se v příštích volbách jejich „prezidentská většina“ vypařit jako pára.

Lze samozřejmě namítnout, že prezident Havel bude v úřadě až do roku 2003. Otázkou ovšem je, jak vážně tuto Klaus tuto skutečnost bere. Koneckonců součástí připravovaných ústavních změn je i návrh, který
by Parlamentu umožnil prezidenta odvolat, pokud by ten „ze závažných důvodů“ nemohl vykonávat po dobu delší než šest měsíců svůj úřad. Co jsou to „závažné důvody“ je ponecháno na parlamentu. Havel by též jen těžko zůstal v úřadě, pokud opozičně-smluvní spojenci schválili ústavní změnu, která mu přikazuje pověřit sestavením vlády předsedu nejsilnější strany. Bývalý vůdce antikomunistické opozice Havel by jen těžko mohl akceptovat, že by za určitých okolností třeba musel jmenovat do premiérského křesla šéfa nereformovaných komunistů. Klaus toto jistě dobře a je tedy otázkou, do jaké míry jsou ústavní změny součástí jeho hry o prezidentství.


MF Dnes – 4. 11. 1999

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..