V sílící záplavě silné kritiky na adresu vlády Miloše Zemana by nemělo být přehlédnuto, že vláda udělala některé dobré věci. Mnohému z toho, co by udělat mohla nebo chtěla, brání její menšinový status. Je sice pochopitelné, že Zeman přistoupil na opozičně-smluvní aranžmá, které mu zaručilo vládnutí; zároveň je ale právě toto aranžmá ve vzrůstající míře prokletím ČSSD. Společně s arogancí předsedy vlády je dnes hlavním důvodem požadavků, aby vláda resignovala. Vůbec nejvýraznějším historickým dědictvím vlády ČSSD tak může být nikoliv to, že napravila některé z vážných chyb zděděných z minulosti, ale že v zájmu udržení moci ČSSD přistoupila na ostudný obchod s ODS, jehož součástí jsou například i nesmyslné ústavní změny.
Pokud jde pouze o to, co vláda Miloše Zemana za patnáct měsíců své činnosti dokázala, je toho podstatně více, než co dokázala za zhruba stejnou dobu například druhá Klausova vláda. Přičiněním vlády byl konečně přijat zákon o dvojím občanství pro emigranty, zákon o ombudsmanovi a Evropská sociální charta. Podařilo se vyřešit majetkové spory se Slovenskem a problém zdi v Matiční ulici. I když na způsob řešení obou posledně zmíněných příkladů můžeme mít různé názory, je důležité, že Zemanova vláda našla politickou odvahu tyto problémy řešit. Byla to také Zemanova vláda, která se svou kritikou počínání ústeckých radních a trváním na zboření zdi výrazně lišila od oportunistických prohlášení Občanské demokratické strany i jiných politických subjektů.
Pozitivní je i obnovení růstu hospodářství, i když zde má vláda navzdory prohlášením Miloše Zemana menší zásluhy, než si připisuje. Je ovšem pravda, že v oblasti hospodářství Zemanova vláda zdědila od Klausových vlád takové množství problémů, že by žádná vláda nebyla schopna všechny tyto neduhy napravit za pouhých patnáct měsíců. Pozitivní nepochybně je, že se socialistická vláda pustila do privatizace velkých bank a plánuje i privatizaci dalších velkých podniků.
Selháním nepochybně bylo podcenění nutnosti urychlit tempo našeho přibližování k Evropské unii během prvního roku činnosti vlády. Nesmyslné bylo již vytvoření funkce jakéhosi „pana Evropy“, který měl mizivé koordinační pravomoci. Slíbená legislativní smršť se konala až se zpožděním. Nicméně je to právě vláda ČSSD, která (i když pod tlakem EU) konečně rozjíždí reformu státní správy a soudnictví.
Nejvážnějším problémem vlády není obsah její činnosti, ale její styl a nekompetentnost některých konkrétních ministrů. Možnost prodat úspěchy vlády veřejnosti zaniká v katastrofálním způsobu, jakým vláda komunikuje s veřejností a médii. Neschopnost smířit se s tím, že novináři někdy informují neobjektivně, dovedla jak premiéra tak některé ministry k zaujímání tak nepřátelských postojů k médiím, že ta—dalo by se říci na oplátku—jsou jen málo ochotna vidět v počínání kabinetu jakékoliv klady. Polovina práce vlády tak přichází v očích veřejnosti nazmar. Ta se o práci vlády přeci dozvídá především z médií.
Neschopnost premiéra vyměnit rychle a bez vleklých (pro veřejnost otravných) diskusí některé ministry, také image vlády zbytečně poškozuje. Stejně tak je tomu s neschopností premiéra uznat své vlastní chyby i tam, kde jsou naprosto zřejmé—jako například nepodložené obvinění bývalého ministra zahraničí Zieleniece. Omluva by v tomto případě nejen smetla ze stolu trapnou kauzu, ale navíc by zlepšila Zemanův image paranoidního politika, který se příliš nenamáhá svá obvinění dokazovat. Zeman by též sobě, své straně i vládě pomohl, kdyby razantněji reagoval na případy, kdy jsou členové jeho administrativy podezřelí z vydírání.
Zeman je příkladem politika, který je dobrým opozičním vůdcem ale jen podprůměrným premiérem. Jeho hlavní slabinou přitom není neschopnost jít za vytyčenými cíly, ale neschopnost uznat chybu, tam kde se stala. Jeho obhroublé plebejství poškozuje image celé vlády—a nyní už i strany. Jeho největší chybou pak je, že dovolil, aby ČSSD zabředla do podobných praktik, které razila dříve Občanská demokratická strana–jako je například obsazování postů ve státních podnicích a státní správě kovanými straníky a sympatizanty. Zemanovy nepřátelské reakce vůči různým projevům občanské společnosti jsou naprosto kontraproduktivní. Právě od strany, která razila–možná trochu naivně–akci „čisté ruce“ a otevřenost vůči občanské společnosti, čekali voliči po právu větší odolnost vůči pokušení spojovat ekonomické a politické zájmy i větší ochotu naslouchat občanům.
Hospodářské noviny – 8. 12. 1999